♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥Buď vítán a buď sám sebou. Jsi-li přítel, otvírám ti náruč i srdce, Jsi-li neznámým,dlouho jím nebudeš, Jsi-li nepřítel,láska tě přemůže.
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

proroctví z knihy Zasvěcení

Dva trendy - jeden starověký a jeden moderní - probouzí vědomí světa. Jsme svědky celosvětové a dynamické renesance starověké moudrosti. Jóga, meditace, životní síla řízení, akupunktura, ayurveda, a výsledky dalších postupů jsou nyní velmi rozšířené. Zároveň podobné poznatky se promítají do vědy a tvůrčí práce intuitivních průkopníků. Mysl-tělo, lékařství, kvantové vědomí, životní síla léčení, holistické zdraví, psychické povědomí, bojová umění jsou jen některé ze stovek čerstvých projevů nadčasové moudrosti.
Proč tyto dva trendy, co se nyní děje?
Lidský vývoj je cyklický. Vstoupili jsme pro nás do "nové éry" , ale je to věk, který sdílí vědomí stavitelů pyramid a starověkých mudrců, kdy povědomí o subtilní energii a vyšším vědomí byl standard - ne výjimkou.
AMIT GOSWAMI-KVANTOVÝ AKTIVISTAvideo(zde)

Každá pravda prochází třemi fázemi: Nejdříve je zesměšňována. Pak násilně odmítána. A nakonec je akceptována jako samozřejmost.
A.Schopenhauer
Abychom udělali pořádek ve světě, musíme nejdříve udělat pořádek v národě, abychom udělali pořádek v národě, musíme nejdříve udělat pořádek v rodině, abychom udělali pořádek v rodině, musíme nejdříve udělat pořádek ve svém osobním životě, abychom udělali pořádek ve svém osobním životě, musíme udělat pořádek ve svém srdci. Confucius

"Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvé vlastnosti,kterých se podvědomě snažíš nenávistí a bez úspěchu zbavit.Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil." J.MEDO

Buďte královský dědic, kterým opravdu jste! Buďte jako lotos, který ačkoli zrozen ze slizského bahna na dně jezera, pomocí své čisté síly vůle povstane nad vodu, aby viděl slunce a nechal se inspirovat jeho paprsky. Sathya Sai

Léčení duše je léčení energie, kterou jste si vytvořili v tomto nebo v minulém životě, je to tedy proces uvolňování energie připoutanosti k minulé situaci, člověku nebo věci.
Při cíleném léčení duše dochází ke zvýšení vibračního vzorce zhuštěné energie, aby se osvobodila a navrátila se do své duše.
Stav našeho energetického pole zajišťuje způsob, jakým způsobem přijímáme univerzální energii. Pokud frekvence vibračního vzorce (který je vtisknut na energetickém poli) není dostatečně vysoká, aby námi energie přirozeně proudila, jsme připoutáni k nižším energiím, které nás dostávají do konkrétních situací, které nám umožňují, abychom se odpoutali. Energie musí proudit. Pokud neproudí, jsme k něčemu připoutáni.

Odvracíme-li své vědomí od fyzické dimenze do dimenze duchovní - "vypneme-li" vnější svět, ať už zavřením očí, rozostřením zraku, meditací, spojením se s Vyšším Já - dostáváme inspiraci. Jednáme správně. Správně se rozhodujeme. Můžeme předvídat. Můžeme léčit. Můžeme svět učinit lepším místem k životu. JOSÉ SILVA

Nyní nastal čas pro vaše pravé já - krásné, nadané a zázračné - aby znovu povstalo. Toto je znovuzrození vaší skutečné
přir
ozenosti, kterou jste až do tohoto okamžiku skrývali nejen před druhými, ale i sami před sebou. Až v příštích dnech a týdnech pocítíte znovu nalezený pocit jistoty a nadšení, přivítejte jej s otevřenou náručí. A především se respektujte, milujte a ctěte, protože jste nádherné a talentované bytosti.

Select Language

translate

neděle 9. prosince 2012

„Z výsostí se zjevují božské bytosti, aby zavládl mír dole na Zemi mezi lidmi, kteří jsou prodchnuti dobrou vůlí“

Duchovní bádání nám ukazuje, jak do Lukášova evangelia vplynulo buddhistické chápání světa, se vším tím, co dokázalo dát lidstvu. Opravdu by se dalo říci, že to, co proudí k člověku z Lukášova evangelia, je buddhismus. Ale tento buddhismus proudí z tohoto dokumentu přece jenom v docela zvláštní podobě. Proudí z něho tak, že v té podobě, jak je v něm obsažen, je srozumitelný i té nejprostší mysli.

V Lukášově evangeliu nám podivuhodné místo vypráví o tom, jak pastýřům na poli zvěstuje anděl, který se jim stal viditelným, že se jim narodil „Spasitel světa“. A pak se evange­lium zmiňuje, že když anděl dopověděl své zvěstování, přistou­pilo k němu „množství rytířstva nebeského“ (Luk. 2,13). Představte si tedy obraz, jak se tito pastýři dívají vzhůru a jak se jim zjevuje něco jako „otevřené nebe“, a jak se před nimi rozprostírají v mohutných obrazech bytosti duchovního světa. A co je pastýřům nyní zvěstováno?
To, co jim je zvěstováno, je oděno do monumentálních slov, do slov, jež zaznívala stále znova během celých dějin a stala se vánoční průpovědí v křesťanském vývoji. K pastýřům se nesou slova, která, kdybychom je správně přeložili, by zněla asi takto:
„Z výsostí se zjevují božské bytosti, aby zavládl mír dole na Zemi mezi lidmi, kteří jsou prodchnuti dobrou vůlí“ (Luk. 2,14). Lukášovo evangelium nám poskytuje obrazné imaginativní poznání z kroniky akáša.
 V tomto obraze se ukazuje jeden z velkých duchovních proudů, který kdysi prostupoval vývojem lidstva; stále výš a výš, takže v době palestin­ských událostí už mohl jen zářit z duchovních výší na Zem. Před příchodem Krista Ježíše na Zem, několik století před ním, se naposled rozšířil v podobě buddhismu.
Co lidem zazářilo v Indii, co tam kdysi rozechvívalo mysl a srdce lidí jakožto náboženství soucitu a lásky, jako veliký, obsáhlý pohled na svět, a co je i ještě dodnes pro velkou část lidstva duchovní potravou, to zasvitlo lidem poznovu ve zjevení, jež přijali pastýři. Neboť i tomuto proudu, bylo určeno, aby vplynul do palestinského zjevení.
  Když se pět nebo šest století před naším letopočtem objevil na Dálném východě Buddha, mohl se stát tím, kým byl, jenom proto, že ve svých dřívějších inkarnacích už dosáhl v nejvyšším smyslu slova velmi vysokého vývojového stupně.
 Když byla Země ještě v raných stavech svého vývoje, ještě před dobou atlantskou a lemurskou, byla této bytosti, svěřena  úloha, jež jí zůstala po všechny věky : měla působit od epochy k epoše, a pokaždé tlumočit zemskému vývoji tolik, kolik je schopen svými bytostmi přijmout. 
 Pro každou takovou bytost – tedy pro každého bódhisattvu – nastává proto doba, kdy dojde, řekněme, se svým kdysi dávno přijatým posláním – až k bodu, kdy už se to, co byla s to nechat skanout „shůry“ do lidstva, mělo čas proměnit ve vlastní lidskou schopnost. Neboť to, co je dnes lidskou schopností, bylo dříve schopností božských duchovních bytostí, a bódhisattvové ji snesli z duchovních výsostí dolů k lidem. 
 Takový duchovní misionář tedy dojde k bodu, kdy si může říci: Dokonal jsem své poslání; lidstvu je teď dáno to, na co bylo připravováno po dlouhé a dlouhé věky. Když bódhisattva dospěje k takovému bodu, může se stát buddhou. To znamená, že pro něho nadejde chvíle, kdy už nemá zapotřebí se znova ztělesňovat ve fyzickém lidském těle jakožto bytost s určitým posláním.
 A lidé pak mají ten úkol, aby dále rozvíjeli to, co k nim dříve proudilo z nebeských výšin, a aby si řekli: teď je na nás, abychom se vyvíjeli takovým způsobem, abychom dovedli tyto schopnosti vytvářet sami v sobě. Když tedy vývoj pokročil tak daleko, že tyto schopnosti mohly na Zemi již působit v jednom jediném lidském jedinci, byl vytvořen i zárodek vlohy pro to, aby je lidé mohli v budoucnu rozvíjet sami v sobě. 
  Doba, ve které žijeme dnes; díváme se na minulost, kdy lidstvo bylo jasnozřivé, a hledíme do budoucnosti, kdy lidé budou znova jasnozřiví. Stále je však mnoho lidí odkázáno na to, co vnímají smysly a chápou rozumem a mravním úsudkem. Ale lidé se budou moci pozvedat stále více k plnému pochopení, že soucit je nejvyšší ctností, a že lidstvo se nemůže ve svém vývoji dostat kupředu bez lásky.
To, co dnes lidé poznávají svou vlastní silou jako vznešenou ctnost soucitu a lásky, to, k čemu se dnes pozvedá mravní smysl člověka, tomu museli být po mnoho a mnoho epoch vyučováni z nebeských výšin. A učitelem lásky a soucitu v dobách, kdy lidé ještě nebyli s to chápat povahu soucitu a lásky, byl onen bódhisattva, který se potom naposled vtělil v Gautamovi Buddhovi
 Zadíváme-li se nazpět na vývoj od událostí v Palestině směrem do minulosti až k Buddhovu kázání v Benáresu (Váránasí), můžeme pochopit cestu, kterou se bralo křesťanství, cestu kterou tak velkolepě vylíčil pisatel Lukášova evangelia. Od té doby, kdy bódhisattva dosáhl stupně buddhy, nemusel se už vracet na Zem; byl od té doby duchovní bytostí, vznášející se v duchovních světech a zasahující už pouze z nich do všeho, co se dělo na Zemi. 
A když se na Zemi připravovala ona nejdůležitější událost, stalo se, že pastýři byli na poli a zjevila se jim andělská individualita z duchovních výsostí, aby jim zvěstovala to, co líčí Lukášovo evangelium.
„A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského.“ Kdo to byl?
Kdo se tady zjevil pastýřům v nadsmyslovém obrazu, byl zduchovnělý, duchovním světlem projasněný (osvícený) Buddha, bódhisattva dávných dob, ona bytost – ve své duchovní podobě – jež po tolik tisíciletí přinášela lidem poselství lásky a soucitu. Teď, když už prošla svou poslední inkarnací na Zemi, vznášela se ve výsostech duchovního světa a ukázala se pastýřům v nebeských výších vedle anděla, jenž jim ohlašoval palestinskou událost.
Tak nás o tom zpravuje duchovní bádání. Ukazuje nám, jak se nad pastýři vznáší zduchovnělý bódhisattva z dávných dob. Ano, věci se tehdy seběhly tak – o tom nás zpravuje výzkum v kronice akáša – že v Palestině, „v městě Davidově“, se rodičům, pocházejícím z kněžské linie rodu Davidova, narodilo dítě. Toto dítě – zmiňuji se o tom výslovně – jež se narodilo rodičům, kteří, aspoň podle otce, pocházeli z kněžské linie rodu Davidova, toto dítě bylo vyvoleno k tomu, aby už od narození kolem něho zářilo a svou silou ho prostupovalo to, co mohlo vyzařovat z Buddhy, povzneseného do duchovních výší. Tak hledíme spolu s pastýři na jesličky, v nichž po svém narození ležel Ježíš Nazaretský, jak se mu obvykle říká; díváme se na něj a vidíme nad děťátkem od počátku svatozář; a víme, že tento obraz vyjadřuje sílu bódhisattvy, jenž se stal Buddhou, sílu, která dříve proudila  k lidem zvenčí a která teď působila na lidstvo z duchovních výšin a uskutečňovala svůj největší čin, když svým jasem obestřela betlémské děťátko, aby se mohlo potřebným způsobem včlenit do vývoje lidstva.
Tehdy, když tato individualita, jež nyní z duchovních výšin ozářila svou silou ono dítě rodičů z Davidova rodu, se sama narodila ve staré Indii, to jest, když se Buddha narodil jako bódhisattva, tehdy spatřil moudrý stařec ve vidění celou mocnou velikost toho, co jsme dnes vylíčili. A to, co nejprve spatřil v duchovních světech, to podnítilo tohoto moudrého starce – jmenoval se Asita – aby se odebral do králova paláce a vyhledal tam děťátko – bódhisattvu. Když je uviděl, předpověděl jeho mocné poslání jakožto Buddhy. K otcovu zděšení tehdy Asita předpověděl, že dítě nebude vládnout nad otcovou říší, nýbrž že se z něho stane Buddha. Avšak potom se dal do pláče; a když se ho dotazovali, zdali snad dítěti hrozí nějaké neštěstí, odpověděl Asita: „Ó ne! Já pláču, protože jsem tak starý, že se už nedožiji dne, kdy tento Spasitel, tento bódhisattva bude putovat po Zemi jako buddha!“ Asita se už tehdy nedožil proměny bódhisattvy v buddhu, jeho pláč byl tedy z jeho tehdejšího stanoviska až příliš oprávněný. – Ale Asita, který tehdy viděl bódhisattvu jenom jako děťátko v paláci Suddhódanově, Asita se narodil znova jako ta osobnost, kterou nám Lukášovo evangelium líčí ve scéně, kdy rodiče za Ježíše přinášejí oběť do chrámu (Luk. 2,25‑35). Je to Simeon; evangelium o něm uvádí, že byl naplněn duchem, když k němu přinášeli děťátko. Byl to on, týž, který se kdysi jako Asita rozplakal, protože ve své tehdejší inkarnaci už nemohl prožít, jak bódhisattva se stane buddhou. Teď mu bylo osudem dopřáno prožít další stupeň ve vývoji oné individuality. A protože byl tehdy naplněn duchem, když přinášeli Ježíše do chrámu, viděl nad děťátkem z Davidova pokolení světelnou glórii, svatozář zduchovnělého, osvíceného buddhy. Tu si řekl: Teď už nemusíš plakat; to, co jsi tehdy neviděl, teď to vidíš; teď vidíš nad tímto děťátkem svého Spasitele v jasu duchovního světla: „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, v míru.“

RUDOLF STEINER : LUKÁŠOVO EVANGELIUM

Žádné komentáře:

Okomentovat

Dokud se nerozloučíš se svou osobností, nenajdeš svou individualitu. Individualita je dána existencí, osobnost vnucena společností. Osobnost je sociální pohodlnost.
Společnost nemůže tolerovat individualitu, protože individualita za ní nepůjde jako ovce. Individualita má kvalitu lva a lev kráčí sám.
Ovce jsou vždy ve stádě, doufají, že to bude ve stádě pohodlnější. Stádo jim dává pocit ochrany, bezpečí. Když někdo zaútočí, ve stádě se spíš zachráníš. Ale sám? Jenom lvi chodí sami.
Každý z vás se narodil jako lev. Společnost vás však neustále podmiňuje, programuje vaši mysl jako mysl ovce. Společnost vám dává osobnost: velmi pohodlnou, hodnou a velmi poslušnou osobnost.
Společnost chce otroky, ne lidi, kteří jsou absolutně oddaní svobodě. Společnost chce otroky, protože všechny její pochybné zájmy vyžadují poslušnost.

Starý zenový příběh vypráví o lvu, který vyrostl mezi ovcemi a dokud ho jeden starý lev nepopadl a nepřitáhl k rybníku, kde mu ukázal na hladině jeho vlastní obraz, myslel si, že on sám je také ovcí. Mnoho z nás je jako lev z tohoto příběhu - představa, kterou o sobě máme, nepochází z naší bezprostřední zkušenosti, ale z názoru druhých. "Osobnost" vnucená z vnějšku nahrazuje individualitu, která mohla vyrůst zevnitř. Stáváme se jen další ovcí ze stáda, která se nedokáže svobodně pohybovat, ani si uvědomit svou pravdivou identitu.
Je na čase, aby ses na hladině rybníka podíval na svůj obraz, a osvobodil od všech domněnek, jimiž druzí podnítili tvé myšlení. Tancuj, běhej, poskakuj, křič co tě napadne: cokoli, co probudí spícího lva uvnitř.
Osho One Seed Makes the Whole Earth Green, Kapitola 4