NOVOROČNÍ

 

faleš zmizí na planetě snů a vizí, éra vodnáře vše změní, přináší nám osvícení, láska vchází k nám

 

Planetární dráhy až se protnou a Jupiter zastoupí Mars, pak láska bude hvězdám vládnout a mír zavládne v nás. Znamení vodnáře věk lásky teď vchází k nám, láska teď vchází k nám... Harmonie, tolerance, důvěra bez předsudků a lží, ústrky a faleš zmizí na planetě snů a vizí, éra vodnáře vše změní, přináší nám osvícení, láska vchází k nám...... Muzikál Vlasy

Hair Company Prague

rock-pop / Praha

• Kéž slunce svítí 187 ×Stáhnout
• Život mám (P.Urbánek) 108 ×Stáhnout
• Je snadné nemít rád (I.Urbanová) 79 ×Stáhnout
• Život mám (R.Hlavatý) 78 ×Stáhnout

 http://bandzone.cz/hair
http://www.uloz.to/xJu83Jb/muzikal-vlasy-cz-zip

TŘI IMPULSY KRISTOVO HVĚZDY

TŘI IMPULSY KRISTOVO HVĚZDY

*1* Duchovně královský aspekt k nám přistupuje tak, že se nám připomíná  ideál nejvyšší moudrosti.

*2* Kosmický aspekt předstupuje před nás tak, že víme, že jeho vlivem celý směr zemského vývoje se nově utváří. Kosmickým impulsem se nám ukazuje nejvyšší moc tak velká, že i nad smrtí vítězí.

*3* Co jako třetí musí přistoupit k moudrosti a moci a vnořit se do naší duše jakožto něco obě přesahujícího, to, od čeho vychází vývoj lidstva na zemi, na fyzické úrovni.

Je právě narození děťátka - Krista,třetím aspektem z duchovních říší.

Tak jako se ve Svaté noci narodí děťátko, tak se vpravdě probouzí v naší duši porozumění pro
pravou, opravdovou, všeobjímající lásku. Tak smíme se spojit s duchovnem, po kterém ve Svaté noci toužíme jako po impulsu, který může přinést to, oč usilujeme jako o nejvyšší ideál, paprsek oné lásky člověka k člověku...

http://www.bdelost.sk/diela/steiner/steiner_narozeni_svetla_zeme.htm 

 ©2012 Připravila: VĚRA pro http://novazeme2010.ning.com

Erik Erikson - osm věků člověka

♥ důvěřuji, že dostávám, co potřebuji, a proto vracím a dávám druhým ve stejné míře

♥ vím, kdy zabrat a vydržet – a kdy nechat věci volně plynout (vzdát se kontroly)

♥ v životě za něčím jdu, nevyhýbám se hravému experimentování a objevování terénu, nebojím se rizika, dovedu spolupracovat s ostatními; udělat chybu je o.k.

♥ jsem šikovná, něco umím, něco mi jde a baví mě to, ráda věci dělám a dokončuji, jsem na to hrdá; vím, že jsem něčím výjimečná

♥ cítím se sama sebou, příjmám se taková jaká jsem, dovedu s druhými sdílet sebe sama, znám své místo ve světě a ve vztahu ke své budoucnosti, mám životní perspektivu (vizi)

♥ nebojím se otevřít v hloubce druhému člověku a jsem ochotna učinit se zranitelným, příjímám nejistotu a riziko lásky, jsem ve vztazích schopna ve vyvážené míře dávat i příjímat (podporu, sexualitu, emoce, důvěru)

♥ v životě je něco mimo mě, o co pečuji a k čemu chovám bezpodmínečnou lásku, jsem schopna jednat altruisticky a cítím se tak naplněna něčím, co mě přesahuje; žiji tvůrčí, produktivní život a tím překračuji sebe sama

♥ jsem naplněna, protože jsem již mnohým byla; snesu pohled do prázdna ne-bytí; ničeho nelituji, přijímám život, jaký je a byl.

http://ografologii.blogspot.dk/2011/03/erik-erikson-osm-veku-clovek...

©2012 Připravila: VĚRA pro http://novazeme2010.ning.com

♥♥♥Z RODINY MÉ DUŠE I.♥♥♥KARAIMI

Svatá Lucie-jak se slaví ve Skandinávii

13.12.Den Svaté Lucie se slaví ve školách a jiných veřejných místech s "Lusiatog" ( přehlídka, průvod),děti se oblékají do bílých kostýmů. Navštěvují také nemocnice a střediska pro seniory, aby šířily radost a vánočního ducha. Rozdávají luciaboller (šafránové pečivo) a zpívají adventní písně.  V každé škole, je jedna šťastná dívka vybrána jako Svatá Lucie, oblečená v bílém rouchu s červenou šerpou symbolizující Luciinu násilnou smrt, a s korunou svíček na hlavě. Ostatní dívky nosí bílé šaty  se stříbrnými korunami, a chlapci nosí špičaté klobouky a hůlky.
Tento den je velmi významný ve skandinávských zemích. V prosinci je denní čas velmi krátký a tma a noc velmi dlouhá. "Lucy", se překládá jako "zářící světlo". Po zimním slunovratu se dny prodlužují, a Svatá Lucie je zároveň oslavou příchodu prodloužení dnů.
 Dívky, křehké a nevinné přinášejí naději na vítězství světla nad tmou, dobra nad zlem, nevinnosti nad prostopášností...Je oslavou nevinné krásky, která dala přednost lásce duchovní před fyzickou. Síla jejího utrpení v průběhu staletí vyvanula, dnešní Lucie je znamením přicházejícího světla a naděje.
Legenda o Svaté Lucii.
St. Luice se narodila v Syrakusách na Sicílii kolem r.283 a zemřela v r.303 našeho letopočtu. Její rodiče chtěli, aby se provdala za muže, kterého nemilovala. Chtěla se celý svůj život věnovat  pomoci chudým. Na protest proti manželství, si vyňala oči, a poslala je onomu muži. Legenda říká, že se její oči zázračně obnovili v ještě krásnější. Oslepeni se stalo na nejkratší a nejtemnější den v roce, na zimní slunovrat.

http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=lBJKK5LK1Zg 

Přikládám fotky ze školy mých děvčátek

„Z výsostí se zjevují božské bytosti, aby zavládl mír dole na Zemi mezi lidmi, kteří jsou prodchnuti dobrou vůlí“

Duchovní bádání nám ukazuje, jak do Lukášova evangelia vplynulo buddhistické chápání světa, se vším tím, co dokázalo dát lidstvu. Opravdu by se dalo říci, že to, co proudí k člověku z Lukášova evangelia, je buddhismus. Ale tento buddhismus proudí z tohoto dokumentu přece jenom v docela zvláštní podobě. Proudí z něho tak, že v té podobě, jak je v něm obsažen, je srozumitelný i té nejprostší mysli.

V Lukášově evangeliu nám podivuhodné místo vypráví o tom, jak pastýřům na poli zvěstuje anděl, který se jim stal viditelným, že se jim narodil „Spasitel světa“. A pak se evange­lium zmiňuje, že když anděl dopověděl své zvěstování, přistou­pilo k němu „množství rytířstva nebeského“ (Luk. 2,13). Představte si tedy obraz, jak se tito pastýři dívají vzhůru a jak se jim zjevuje něco jako „otevřené nebe“, a jak se před nimi rozprostírají v mohutných obrazech bytosti duchovního světa. A co je pastýřům nyní zvěstováno?

To, co jim je zvěstováno, je oděno do monumentálních slov, do slov, jež zaznívala stále znova během celých dějin a stala se vánoční průpovědí v křesťanském vývoji. K pastýřům se nesou slova, která, kdybychom je správně přeložili, by zněla asi takto:

„Z výsostí se zjevují božské bytosti, aby zavládl mír dole na Zemi mezi lidmi, kteří jsou prodchnuti dobrou vůlí“ (Luk. 2,14). Lukášovo evangelium nám poskytuje obrazné imaginativní poznání z kroniky akáša.

 V tomto obraze se ukazuje jeden z velkých duchovních proudů, který kdysi prostupoval vývojem lidstva; stále výš a výš, takže v době palestin­ských událostí už mohl jen zářit z duchovních výší na Zem. Před příchodem Krista Ježíše na Zem, několik století před ním, se naposled rozšířil v podobě buddhismu.

Co lidem zazářilo v Indii, co tam kdysi rozechvívalo mysl a srdce lidí jakožto náboženství soucitu a lásky, jako veliký, obsáhlý pohled na svět, a co je i ještě dodnes pro velkou část lidstva duchovní potravou, to zasvitlo lidem poznovu ve zjevení, jež přijali pastýři. Neboť i tomuto proudu, bylo určeno, aby vplynul do palestinského zjevení.

  Když se pět nebo šest století před naším letopočtem objevil na Dálném východě Buddha, mohl se stát tím, kým byl, jenom proto, že ve svých dřívějších inkarnacích už dosáhl v nejvyšším smyslu slova velmi vysokého vývojového stupně.

 Když byla Země ještě v raných stavech svého vývoje, ještě před dobou atlantskou a lemurskou, byla této bytosti, svěřena  úloha, jež jí zůstala po všechny věky : měla působit od epochy k epoše, a pokaždé tlumočit zemskému vývoji tolik, kolik je schopen svými bytostmi přijmout. 
 Pro každou takovou bytost – tedy pro každého bódhisattvu – nastává proto doba, kdy dojde, řekněme, se svým kdysi dávno přijatým posláním – až k bodu, kdy už se to, co byla s to nechat skanout „shůry“ do lidstva, mělo čas proměnit ve vlastní lidskou schopnost. Neboť to, co je dnes lidskou schopností, bylo dříve schopností božských duchovních bytostí, a bódhisattvové ji snesli z duchovních výsostí dolů k lidem. 
 Takový duchovní misionář tedy dojde k bodu, kdy si může říci: Dokonal jsem své poslání; lidstvu je teď dáno to, na co bylo připravováno po dlouhé a dlouhé věky. Když bódhisattva dospěje k takovému bodu, může se stát buddhou. To znamená, že pro něho nadejde chvíle, kdy už nemá zapotřebí se znova ztělesňovat ve fyzickém lidském těle jakožto bytost s určitým posláním.
 A lidé pak mají ten úkol, aby dále rozvíjeli to, co k nim dříve proudilo z nebeských výšin, a aby si řekli: teď je na nás, abychom se vyvíjeli takovým způsobem, abychom dovedli tyto schopnosti vytvářet sami v sobě. Když tedy vývoj pokročil tak daleko, že tyto schopnosti mohly na Zemi již působit v jednom jediném lidském jedinci, byl vytvořen i zárodek vlohy pro to, aby je lidé mohli v budoucnu rozvíjet sami v sobě. 
  Doba, ve které žijeme dnes; díváme se na minulost, kdy lidstvo bylo jasnozřivé, a hledíme do budoucnosti, kdy lidé budou znova jasnozřiví. Stále je však mnoho lidí odkázáno na to, co vnímají smysly a chápou rozumem a mravním úsudkem. Ale lidé se budou moci pozvedat stále více k plnému pochopení, že soucit je nejvyšší ctností, a že lidstvo se nemůže ve svém vývoji dostat kupředu bez lásky.

To, co dnes lidé poznávají svou vlastní silou jako vznešenou ctnost soucitu a lásky, to, k čemu se dnes pozvedá mravní smysl člověka, tomu museli být po mnoho a mnoho epoch vyučováni z nebeských výšin. A učitelem lásky a soucitu v dobách, kdy lidé ještě nebyli s to chápat povahu soucitu a lásky, byl onen bódhisattva, který se potom naposled vtělil v Gautamovi Buddhovi. 
 Zadíváme-li se nazpět na vývoj od událostí v Palestině směrem do minulosti až k Buddhovu kázání v Benáresu (Váránasí), můžeme pochopit cestu, kterou se bralo křesťanství, cestu kterou tak velkolepě vylíčil pisatel Lukášova evangelia. Od té doby, kdy bódhisattva dosáhl stupně buddhy, nemusel se už vracet na Zem; byl od té doby duchovní bytostí, vznášející se v duchovních světech a zasahující už pouze z nich do všeho, co se dělo na Zemi. 

A když se na Zemi připravovala ona nejdůležitější událost, stalo se, že pastýři byli na poli a zjevila se jim andělská individualita z duchovních výsostí, aby jim zvěstovala to, co líčí Lukášovo evangelium.

„A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského.“ Kdo to byl?

Kdo se tady zjevil pastýřům v nadsmyslovém obrazu, byl zduchovnělý, duchovním světlem projasněný (osvícený) Buddha, bódhisattva dávných dob, ona bytost – ve své duchovní podobě – jež po tolik tisíciletí přinášela lidem poselství lásky a soucitu. Teď, když už prošla svou poslední inkarnací na Zemi, vznášela se ve výsostech duchovního světa a ukázala se pastýřům v nebeských výších vedle anděla, jenž jim ohlašoval palestinskou událost.

Tak nás o tom zpravuje duchovní bádání. Ukazuje nám, jak se nad pastýři vznáší zduchovnělý bódhisattva z dávných dob. Ano, věci se tehdy seběhly tak – o tom nás zpravuje výzkum v kronice akáša – že v Palestině, „v městě Davidově“, se rodičům, pocházejícím z kněžské linie rodu Davidova, narodilo dítě. Toto dítě – zmiňuji se o tom výslovně – jež se narodilo rodičům, kteří, aspoň podle otce, pocházeli z kněžské linie rodu Davidova, toto dítě bylo vyvoleno k tomu, aby už od narození kolem něho zářilo a svou silou ho prostupovalo to, co mohlo vyzařovat z Buddhy, povzneseného do duchovních výší. Tak hledíme spolu s pastýři na jesličky, v nichž po svém narození ležel Ježíš Nazaretský, jak se mu obvykle říká; díváme se na něj a vidíme nad děťátkem od počátku svatozář; a víme, že tento obraz vyjadřuje sílu bódhisattvy, jenž se stal Buddhou, sílu, která dříve proudila  k lidem zvenčí a která teď působila na lidstvo z duchovních výšin a uskutečňovala svůj největší čin, když svým jasem obestřela betlémské děťátko, aby se mohlo potřebným způsobem včlenit do vývoje lidstva.

Tehdy, když tato individualita, jež nyní z duchovních výšin ozářila svou silou ono dítě rodičů z Davidova rodu, se sama narodila ve staré Indii, to jest, když se Buddha narodil jako bódhisattva, tehdy spatřil moudrý stařec ve vidění celou mocnou velikost toho, co jsme dnes vylíčili. A to, co nejprve spatřil v duchovních světech, to podnítilo tohoto moudrého starce – jmenoval se Asita – aby se odebral do králova paláce a vyhledal tam děťátko – bódhisattvu. Když je uviděl, předpověděl jeho mocné poslání jakožto Buddhy. K otcovu zděšení tehdy Asita předpověděl, že dítě nebude vládnout nad otcovou říší, nýbrž že se z něho stane Buddha. Avšak potom se dal do pláče; a když se ho dotazovali, zdali snad dítěti hrozí nějaké neštěstí, odpověděl Asita: „Ó ne! Já pláču, protože jsem tak starý, že se už nedožiji dne, kdy tento Spasitel, tento bódhisattva bude putovat po Zemi jako buddha!“ Asita se už tehdy nedožil proměny bódhisattvy v buddhu, jeho pláč byl tedy z jeho tehdejšího stanoviska až příliš oprávněný. – Ale Asita, který tehdy viděl bódhisattvu jenom jako děťátko v paláci Suddhódanově, Asita se narodil znova jako ta osobnost, kterou nám Lukášovo evangelium líčí ve scéně, kdy rodiče za Ježíše přinášejí oběť do chrámu (Luk. 2,25‑35). Je to Simeon; evangelium o něm uvádí, že byl naplněn duchem, když k němu přinášeli děťátko. Byl to on, týž, který se kdysi jako Asita rozplakal, protože ve své tehdejší inkarnaci už nemohl prožít, jak bódhisattva se stane buddhou. Teď mu bylo osudem dopřáno prožít další stupeň ve vývoji oné individuality. A protože byl tehdy naplněn duchem, když přinášeli Ježíše do chrámu, viděl nad děťátkem z Davidova pokolení světelnou glórii, svatozář zduchovnělého, osvíceného buddhy. Tu si řekl: Teď už nemusíš plakat; to, co jsi tehdy neviděl, teď to vidíš; teď vidíš nad tímto děťátkem svého Spasitele v jasu duchovního světla: „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, v míru.“

RUDOLF STEINER : LUKÁŠOVO EVANGELIUM

JAK POHLÍŽELI STAROHEBREJŠTÍ UČITELÉ NA JEŽÍŠOVA PŘEDKA

  Postupujeme‑li v řadě předků Ježíše z Nazaretu – najdeme předka, který v sobě choval zárodky sedmičlánkové lidské přirozenosti. Víme, že v každém lidském těle jsou činny čtyři články lidské přirozenosti: tělo fyzické, éterné, astrální a „já“, a že v budoucnu mají být další tři „duchovní já“ (manas), „životní duch“ (buddhi) a „duchovní člověk (átman). Byly to zárodky, vlohy, nikoli tak dokonale vyvinuté jako u Ježíše z Nazaretu.  

I když to není vyjádřeno v zevním podání, starohebrejská tajná nauka to věděla. Věděla, že jednou žil člověk, o němž muselo být řečeno: V něm působí sedm lidských článků tak, že je nutno označit je jako zcela pozoruhodné. 

   Tak u tohoto předka „já“ nazývali „Itiel“, aby tím naznačili, že v tomto předkovi muselo mít „já“ sílu – neboť slovo „Itiel“ znamená přibližně – „majitel síly“, onu odvahu, která se mohla stát, když se dědila pokoleními, správným nositelem „já“ oné vznešené bytosti, která se měla znovu objevit v Ježíši z Nazaretu. 
   Astrálnímu tělu onoho předka říkali „Lamuel“; tím bylo naznačeno astrální tělo, které je vyvinuté tak, že zákon, zákonitost cítí nejen mimo sebe, ale že ji cítí, jakoby ji neslo v sobě.
   Éterné tělo tohoto předka nazývali „Ben Jake; znamenalo to takové éterné tělo, které je co nejvíce propracované a může do sebe přijímat co možná nejdokonalejší návyky. 
    A fyzické tělo tohoto předka nazývali „Agur“ z toho důvodu, že fyzická činnost, schopnost tohoto předka na fyzické úrovni spočívala v tom, že sesbíral to, co zde bylo ve starých legendách. Neboť „Agur“ znamená asi tolik jako „Sběratel“. Všechny světové názory a nauky byly shromážděny v Ježíši, tak se všechny vlohy vyvinuly už u tohoto předchůdce. 
    A to, co pracovalo v tomto předkovi jako „duchovní člověk“, „átman“, to nazývali slovem, jež přibližně znamená „miláček boží“ – „Jedidjah“, protože na této vloze k „duchovnímu člověku“ pracovala se zvláštní péčí láska božských duchovních bytostí. 
    Co v tomto předchůdci působilo jako „buddhi“ neboli „životní duch“, o tom říkali: V tomto předkovi musí působit takový „životní duch“, že může působit jako učitel celého národa, aby se mohlo vylít na celý národ vše, co obsahuje tento „životní duch“, to označovali jako „Kohelet“. 
    A konečně „manas“ – neboli „duchovní já“ tohoto předka nazývali slovem „Salomo“ – protože říkali: Taková „duchovní já“ musejí v sobě chovat vlohu k vnitřní uzavřenosti, – být v sobě v rovnováze; vnitřní rovnováha znamená „Salomo“.

     Tak měl tento předek, kterého známe obyčejně jen pod jménem Schelomo, Schlomo nebo Salomo, tři hlavní jména: Jedidjah, Kohelet, Salomo; a měl čtyři jména vedlejší: Agur, Ben Jake, Lamuel, Itiel, protože tato jména znamenají čtyři schrány, kdežto první tři jména označují božské nitro. 

Pro starohebrejské učení měla tato osobnost sedm jmen.

A když později lidé, také určité sekty mezi Židy samotnými, nebyli spokojeni se Šalomounem – nebudeme zkoumat, zda právem či neprávem – potom to lze vysvětlit tím, že v tomto Šalomounovi existovaly velké, významné vlohy, které se k danému cíli měly dále pěstovat, a které dotyčný člověk na určitém stupni vývoje ve svém vnějším životě naprosto nemusí potřebovat; že snad právě pro to, co měl přenést jako vlohu na své potomky, proto byl, právě kvůli těm vysokým silám, více vystaven možnosti chybovat než jiný člověk, který takové schopnosti nemá. Co bychom u Šalomouna označovali jako morální chybu, to neodporuje tomu, co spatřují v Šalomounovi starohebrejci, ba právě naopak – právě z této skutečností se dá vysvětlit jeho chybování. 

 Tak pohlíželi starohebrejští učitelé na Ježíšova předka, jehož významu vzhledem k celému poslání starohebrejského národa si byli plně vědomi. Všechny vlohy této osobnosti se potom pěstovaly dále a objevily se v esenci, výtažku tehdy, když jich bylo ve světodějném vývoji zapotřebí. To je něco, na základě čeho můžeme tušit, jaká zákonitá tajemství se skrývají za vývojem lidstva.

pozn.
Duchovní věda není na světě proto, že jednotliví lidé ji s potěšením a sympatií šíří, pěstují, nýbrž přišla jako nezbytná do světa proto, aby lidé mohli porozumět tomu, co se bude v budoucnu dít.  A  nezaměňovat události s  mylnou materialistickou představou, jelikož se materialismus velice rozšířil i do duchovních světových názorů a působí tam obzvláště škodlivě. Mohl by způsobit, že by lidé nedokázali to, co má být pochopeno skutečně v duchu,  ale že to budou hledat ve hmotném světě.

V době vystoupení Jana Křtitele a Ježíše z Nazaretu bylo lidstvo tak daleko, že prostřednictvím zušlechtěných vlastností mělo přijmout impuls opětovného vystoupení do duchovních světů.

   Aby člověk nalezl spojení s duchovnem ze svého „já“ a odtud mohl nejhlubší nitro – podstatu své bytosti – proniknout vědomím: náležím božsky‑duchovní říši.
   To mohlo nastat pouze vlivem toho, že Kristus z pozemského života vštípil, nechal vplynout svoji bytost pozemským bytostem a „já“ se mohlo prostoupit tím, co tu existovalo jako předobraz Krista. 
   Proto si člověk mohl říci: Nyní jsem se svým „já“ v duchovní říši, v království nebeském.
   Jak jsme vedeni z velkých Kosmologických nauk, je všude poukazováno na sílu nitra, která má najít svůj střed v samotném „já“. K tomu bylo potřeba změnit smýšlení lidí, aby uvěřili, že své spojení s královstvím nebeským lze najít ve stavu plného sebeuvědomění (vědomí jáství). 
   „Změňte smýšlení duše neboli myšlení, neboť království nebeské vstoupilo až do jáství!“ 
A tak, jako je pravdou, že křesťanství musíme brát ve svém počátku již od doby, kdy lidstvo sestoupilo na pozemskou úroveň – od zlidštění božské bytosti ve fyzickém těle – právě tak je pravdou, že se lidé dnešní doby musí pozvedat vzhůru, aby pochopili Kristovu bytost samu z vyššího, duchovního hlediska.  


R.Steiner: KRISTUV IMPULS

VE ZMĚNĚNÉM STAVU VĚDOMÍ,FATUM,V:Poltikovič

Nový film se zabývá lidským osudem. Hlavní otázka zní: Je náš život předurčený a pevně daný nebo jej můžeme sami ovlivňovat a tvořit? Odpovídá přes třicet významných osobností z různých koutů světa. Jsou mezi nimi duchovní představitelé, vědci, různí odborníci a umělci. Na osud nahlédneme i z pohledu staré řecké a indické kultury, z hlediska jasnovidnosti, astrologie, tarotu, podíváme se i do legendární knihovny palmových listů v jižní Indii.

Gossscha1

Jarda Dušek v ukázce z nového dokumentu režiséra Viliama Poltikoviče. Příklad „chození po žhavém uhlí" jako ukázka možnosti posunutí pojetí skutečnosti.

POSELSTVÍ NADĚJE - SEBEŘÍZENÍ

Autor: Marek Adamec dne 23.10.2012

Velmi inspirující dokument (25 min.) o naší sounáležitosti s Vesmírem.
To, čemu dáváme svou energii a svou emoci, se stává naší realitou. Je to schopnost každého člověka.

“Člověk je součástí celku, který nazýváme Vesmír, částí limitovanou časem a prostorem. Prožívá sám sebe, své myšlenky a pocity jako něco odděleného od zbytku – takový optický klam jeho vědomí” - Albert Einstein

 TO, ČEMU DÁVÁTE SVOU EMOCI, SVOU ENERGII, STÁVÁ SE VAŠÍ REALITOU

Kiesha Crowther

Netruchlete nad tím, že Mistr vás opouští. Něco vám tu zanechávám.

Byly doby, kdy lidé by nebyli za žádnou cenu dovedli pochopit sami ze sebe, že by soucit a láska mohly náležet k nejvyššímu vývoji lidské duše. Proto se musely vtělovat do lidských podob takové duchovní bytosti – k nimž patří například i bódhisattvové – které byly s to přijímat zjevení sesílaná z vyšších světů, jak působí síla soucitu, jak působí síla lásky, a které dovedly lidem sdělovat, jak se mají chovat v soucítění a lásce, protože lidé ještě nebyli zralí chápat to z vlastních sil. To, co dnes lidé poznávají svou vlastní silou jako vznešenou ctnost soucitu a lásky, to, k čemu se dnes pozvedá mravní smysl člověka, tomu museli být po mnoho a mnoho epoch vyučováni z nebeských výšin. A učitelem lásky a soucitu v dobách, kdy lidé ještě nebyli s to chápat povahu soucitu a lásky, byl onen bódhisattva, který se potom naposled vtělil v Gautamovi Buddhovi.

 Tehdy, když se narodil, byl Gautama Buddha ještě bódhisattvou. To znamená, že se objevil jako bytost na tom stupni, k jakému se vyvinul ve svých předchozích inkar­nacích. On sám, kterého obyčejně nazýváme „Buddha“, se tedy narodil svému otci Suddhódanovi a své matce Májádéví jakožto bódhisattva. Ale protože se narodil jako bódhisattva, měl jako dítě schopnost jasnozření na vysokém stupni. Byl schopen nahlížet do hlubin bytí, byl schopen vidět všechny ty astrální mocnosti, které jsou původci divokých, bouřlivých,stravujících vášní.

 Jeho rodina ho chránila před tím, aby spatřil vnější svět v jeho fyzické zkaženosti a v jeho útrapách a bolestech. Uzavřen v paláci, ochraňován před vším, byl hýčkán a rozmazlo­ván, protože se jeho rodina podle panujících předsudků domní­vala, že to náleží jeho stavu. 

 Ale násled­kem tohoto odříznutí od světa se u něho tím více projevovala síla vnitřního zření. A zatím, co byl pečlivě střežen, aby se k němu nepřiblížilo nic, co by připomínalo nemoc a bolesti, měl ve svém uzavření otevřený duchovní zrak pro astrální obrazy. Tak se kolem něho vznášely marnivé astrální vidiny všeho toho, co člověka stahuje v divokých vášních hloub a hlouběji.

 Každý jednotlivý obraz jako by ho pudil ven, aby spatřil svět, aby takříkajíc opustil svoje vězení. Vedla ho nutkavá síla v jeho duši, neboť v něm, v bódhisattvovi, žila vznešená síla ducha. Žila v něm právě ta duchovní síla, jež souvisí s posláním tlumočit lidstvu celou sílu soucitu a lásky a všeho, co s tím souvisí. Proto se musel sám naučit znát lidstvo ve světě, musel je poznat právě v tom světě, v němž bylo schopno prožívat učení o soucitu a lásce svým mravním smyslem. Musel poznat lidstvo v jeho fyzické existenci. Musel vystoupit vzhůru a stát se z bódhi­sattvy buddhou, být člověkem mezi druhými lidmi. To mohl jenom za předpokladu, že se odvrátil ode všech schopností, jež mu zůstaly z dřívějších inkarnaci, že sestoupil až na fyzickou úroveň, aby v ní žil s lidmi.

 Když tak jednou unikl stěnám svého palácového vězení, nalezl starého muže, starce. Do té doby ho směly obklopovat pouze obrazy mládí; měl věřit, že se na světě kromě kypící síly mládí nevyskytuje nic jiného. Nyní, na onom starci poznal, jak se na fyzické úrovni projevuje stáří. A dále teď potkal člověka nemocného, a pak spatřil mrtvé lidské tělo, čili poznal smrt ve fyzickém světě. To všechno teď vystupovalo před jeho duši, když se mohl doopravdy rozhlédnout po fyzickém světě.

 Velmi příznačnou zmínku o tom, kým Buddha vlastně je, nacházíme v legendě, která je opět pravdivější než jakékoli výklady vnější vědy a která vypravuje: Když Buddha vyjížděl ven z královského paláce, jel na koni, který se tak velice roztesknil nad tím, že Buddha nyní chtěl opustit vše, do čeho se narodil – že samou lítostí nad tím zemřel a že pak byl vzat vzhůru jako duchovní bytost do duchovního světa. – V tomto obraze je vyjádřena hluboká pravda. Je tady užito právě obrazu koně pro určitou lidskou duchovní sílu,schopnosti, které jsou člověku ještě dány shůry, které člověk nevyvinul sám z vlastního nitra.

Když Buddha vykročil ven z královského paláce, nechal ty schopnosti, které se nevyvinuly z nitra duše samé, za sebou. Ponechává je v duchovních světech, z nichž ho napořád vedly. To je naznačeno oním koněm, jenž umírá ze zármutku, když ho Buddha opouští, a jenž je pak přenesen do duchovního světa. 

 Ale pouze krok za krokem se Buddha může stávat tím, čím se ve své poslední pozemské inkarnaci měl stát. Musí se totiž teprve naučit znát v oblasti fyzické existence to, co jako bódhisattva znal jenom z duchovního náhledu. Seznámí se nejprve se dvěma učiteli. Jeden je představitelem onoho staroindického názoru na svět, jenž se označuje za filosofii sánkhja, druhý je představitelem filosofie jógické. S těmito oběma se Buddha seznámí a zahloubá se do toho, co mu jsou s to poskytnout. Žije v tom. Neboť každá sebe vyšší bytost musí se teprve krok za krokem vpravovat do těch vnějších věcí, které si lidstvo ve vnějším světě zatím vydobylo. I když se tomu takový bódhisattva dokáže naučit rychleji – ale i on se tomu musí teprve učit. I kdyby se onen bódhisattva, který žil asi pět nebo šest století před naším letopočtem, narodil dnes, musel by – tak, jako se děti učí ve škole – nejprve dohnat to, co se mezitím událo na Zemi, zatímco on žil v nebeských výšinách. Tak se musel i Buddha seznámit s tím, co se událo od jeho posledního vtělení na Zemi.

 A tak se učil znát od jednoho z těch učitelů filosofii sánkhja, od druhého filosofii jógickou. Tak mohl nabýt nejprve přehledu o světových názorech, které v té době pro leckoho řešily záhady života, a mohl poznávat, co prožívala duše, když na sebe dala působit těmto názorům.

 S filosofií sánkhja mohl do sebe přijmout filosofický názor o světě, skloubený jemnou logikou. Ale čím více se do něho vžíval, tím méně mu dostačoval. Bylo to nakonec jen jakési jemné předivo, a nebyl v něm živoucí život. Cítil, že zdroje pro to, co měl v této inkarnaci vykonat, musí získat odjinud než z tradiční filosofie sánkhja.

 To druhé byla filosofie jógická, jak ji známe z podání Pataňdžaliho, hledající spojení s božstvem pomocí jistých vnitřních duševních dějů. Tak se nořil i do filosofie jógy, přijal ji do sebe, učinil z ní část své bytosti; ale ani tato filosofie ho neuspokojovala, neboť poznal, že to je něco, co se jen traduje z dávných dob, kdežto lidé by měli již nabývat jiné schopnosti; tj. musí dospět sami v sobě k mravnímu vývoji. 

 Když si Buddha vyzkoušel filosofii jógy ve vlastní duši, viděl, že ani ona nemůže být zdrojem pro jeho tehdejší poslání.Nato se dostal do kraje, kde žilo pět poustevníků. Cestou nejpřísnějšího sebeovládání, sebetrýzněním a odříkáním, se snažili proniknout k tajemstvím existence. I tuto cestu si Buddha vyzkoušel, ale i o ní si řekl, že mu nemůže být zdrojem pro jeho tehdejší poslání. Po nějakou dobu podstupoval sám všechna ta odříkání a sebetrýznění, jak je prováděli oni mnichové. Hladověl tak jako oni, aby z lidského života zapudil tělesnou žádostivost a aby tím vyvolal hlubší síly, které se uplatňují v duši právě tehdy, když tělo je oslabeno půstem, a jež pak mohou vést z hlubin lidské tělesnosti rychle do duchovního světa. 

 Ale právě protože Buddha už dosáhl onoho svého vývojového stupně, nebezpečí, jemuž by byli vystaveni, kdyby chtěli pronikat do duchovního světa jenom postními cvičeními a vnějšími prostředky, aniž by v sobě vytvořili nezbytný základ mravního smyslu, činného v nitru člověka samého.

 Tak Buddha ještě jako bódhisattva pronikl až k oněm dvěma mezním bodům lidského vývoje, kterým by se měl člověk pokud možno úplně vyvarovat, právě protože není bódhisattvou. Přeložíme‑li si to do obyčejné lidské řeči, můžeme říci:

„Nejvyšší vědění je něco nádherného, nejvyšší vědění je něco krásného. Ale přibližuj se k němu s čistým srdcem, s ušlechtilým smýšlením, s očištěnou myslí, jinak se tě zmocní ďábel povýšenosti, ješitnosti a ctižádosti.“ 

 – A druhé poučení zní:„Nepokoušej se vniknout nějakou vnější cestou, sebetrýzněním nebo půstem, do duchovního světa, ale očisti nejprve příslušným způsobem svůj mravní smysl, jinak k tobě přistoupí pokušitel z jiné strany.“ – To jsou ona dvě poučení, jimiž nám Buddha svítí na cestu až do naší doby. Tak nám Buddha v době, kdy byl ještě bódhisattvou, říká to, co patří v nejvlastnějším smyslu k jeho poslání. Neboť přinášet lidstvu tento mravní smysl v dobách, kdy lidé ještě nebyli schopni ho v sobě rozvíjet z vlastního srdce, to bylo vždycky jeho posláním. Proto, když poznal nebezpečí asketismu pro lidstvo, opustil těch pět poustevníků a odešel tam, kde se mohl způsobem přiměřeným naší dnešní době vnitřně pohroužit do těch schopností lidské přirozenosti, jež je možné v sobě pěstovat bez staré jasnozřivosti, dožívající ještě jako dědictví minulosti. V tomto vnitřním pohroužení mohl nyní dokázat to nejvyšší, co kdy lidstvo bude schopno těmito schopnostmi dokázat.

  Pod stromem bódhi – stromem poznání – v devětadvacátém roce života, když opustil cestu jednostranné askeze, vzešly mu pak v sedmidenní kontemplaci ony velké pravdy, ty, které člověku zazáří, když usiluje, aby si osvojil v tichém vnitřním pohřížení to, co mu mohou dát nynější lidské schopnosti. Tehdy se před ním otevřely ony velké nauky, jež pak lidem hlásal jako takzvané „čtyři pravdy“, a ono velké učení soucitu a lásky, jak je hlásal v „osmidílné stezce“.  Do dějin lidstva vstoupily tehdy, když pod stromem bódhi se bódhisattva Indů stal z bódhisattvy Buddhou.

Tehdy poprvé v lidstvu vyklíčily nauky o soucitu a lásce jakožto vlastní lidská schopnost, a od oné doby jsou lidé s to vyvíjet sami ze sebe soucit a lásku.

To je to podstatné.

Proto řekl Buddha ještě krátce před smrtí svým důvěrným žákům:

„Netruchlete nad tím, že Mistr vás opouští. Něco vám tu zanechávám. Zanechávám vám tu zákon moudrosti a zákon kázně; ty vám budou v budoucnu nahrazovat Mistra.“ – To neznamená nic jiného než: Až doposud vám bódhisattva vštěpoval to, co je vyjádřeno těmito zákony; nyní, když svou inkarnací dosáhl spojení se Zemí, může se stáhnout zpátky. Neboť to, čemu dříve bódhisattva učil lidstvo, bude už nyní pohříženo do vlastního srdce člověka a člověk to bude moci rozvíjet z vlastního srdce jako náboženství soucitu a lásky.

  To se tedy událo ve staré Indii, když se v sedmidenní niterné kontemplaci stal bódhisattva Buddhou. Tomu také učil v nejrůznějších formách své žáky, kteří byli shromážděni kolem něho.

R.STEINER- Úloha bódhisattvů a Buddhova.
©2012 Připravila: VĚRA pro http://novazeme2010.ning.com

BRÁNA VESMÍRNÁ,LUKÁŠOVO EVANGELIUM-R.STEINER

 

Vejdi, můj milý člověče, neboť já jsem tělo tvé i duše. Jsem tak dokořán Zemí jako jsem otevřena Vesmíru. Galaktickým vstupem sfér tohoto času, kolekce kolektivního vědomí otevírá mou bránu, nuže, pojď dál, protože otevírám se Ti celá

Připomíná mi to můj sen.Zmizela obloha a nad námi se otevřel nekonečný vesmír.Viděli jsme, jak z dáli k nám plují dvě postavy, jejich hlavy byly obrovské jako planety,tělo za nimi viselo jako u komety. Viděli jsme, že jsou on a ona, ale splývaly dohromady.  Někteří se ve strachu utíkali schovat.Když připluly nad nás, byly obrovské,pokrývaly celý obzor, ale  jen se na nás podívaly a pluly dál...

On a ona mocní souputníci, Měsíc a hvězda v čele pouti Sluneční. Mocní zrozenci na této Planetě, kometou tělo, a včele ten třpyt. Vzájemná souhra při oběhu, orbitalky planety Země. Tou Hvězdou je on a ona jeho Září lunárního těla. On miluje ji nade vše planety, Ty a On, Ona a On. No tak jeví se výsostná souhra, když hrají srdce lidská vzájemností serefim. Zdravím Tvůj Sen, Věru krásný z Krás. V utíkáčku staříč strach Schovaných zrad a pomstychtivých klanů, krumpáčem vyrytá spáleň líhně zla. Tam slunce v lásce proniká v Den, kdy půlnoc na Zem naléhá. Nad jeho hlavou ta mocná hvězda, co dovedla nás poli lesy, v koruně této země usazená jak na trůně Král Děťátko. Pluj dál nebes šťastná hvězdo Krásná Jsi! Až sem. Dík.

  Jste úžasní, díky, díky, díky... před dvěma týdny mi ruka nakreslila tento galaktický pozdrav, který s těmito vašimi zprávičkami, tuším, dost souvisí...

  Dana Hradilová 

Branou k vánočnímu jasu, Jsi duše /se/ svými posly Vyslána, poSílena každým dnem a každým soukolím denního žití. Ztišena šeptaná slova Logu slyšíš v pokorné spirále Královského Rodu. Až tam Tvé Slunce Rodí sebe na úsvítě, Kristovská přirozenost Bytí v Člověku čekající na Tebe v toku DNÍ. Světlo Vyššího poznání, světlem Pravého konání, až tam dovedlas Duši, k Zdroji MOrální intuice. Vlastní úsilí se naplňuje Silou Ducha a na konci této brány je Vánoční Jas.

K POCHOPENÍ TĚCHTO VIZÍ DOJDEME SKRZE LUKÁŠOVO EVANGELIUM OD RUDOLFA STEINERA:
http://www.bdelost.sk/diela/diela.html 
(pozn.:  str.29)

PŘICHÁZÍM ZE SLUNCE

24. května 2012  Zajímavé knihy Duhová poselství Mgr.E.Lipinové

Přišli jsme na Zemi ze Slunce pomoci, mami!

Flavio a Marcos vyprávějí o místech ve vesmíru, ve kterých přebývali, než se narodili na Zemi. Už od svých tří let rozvíjeli myšlenky o životě na mimozemských úrovních, teorie o struktuře Univerza, hmotě a antihmotě i o podstatě člověka. Podrobili tak těžké zkoušce konvenční představy svých rodičů - psychologů. Jejich "vzpomínky" otřásly do té doby pevnými základy rodičovského pohledu na svět, založeného na poznatcích oficiální vědy.

Jeden z vynikající knižních počinů poslední doby, aspoň pro mne! Rodiče zapisovali výroky a vzpomínky svých dvou synů... Ti již od malička tvrdili, že přišli na Zemi asistovat při spirituální obnově. Uváděli neuvěřitelnépodrobnosti života v jiných částech Vesmíru.

Poslání

Když bylo Flaviovi šest let, prochzel těžkým obdobím: často se cítil bez nálady a smutný, nechutnalo mu jídlo a chyběla mu vitalita. Občas říkával: "Život mi dává zabrat, tento svět je pro mě velmi namáhavý."

V té době nás navštívila Aida z Brazílie, která pracovala jako transpersonální psycholožka. Mezi ní a Flaviem se navzdory rozdílnému věku a jazykovým problémům vytvořil intenzivní vztah. Můj muž a já jsme sice byli při setkání také, ale zůstali jen stranou a sledovali velmi speciální interakci, která se mezi nimi vytvořila. Aida byla první, která s ním mluvila jako s dospělým. Vyprávěla o svých potížích, které zažila jako dítě, o jejím procesu přizpůsobování se hmotnému světu. Flavio měl pocit, že ho skvěle chápe a že je s ní úzce spjat. Oba byli hluboce dojati a měli v očích slzy. Toto setkání bylo pro Flavia velmi užitečné. Od této chvíle se jeho duševní stav vylepšoval, sám projevil zájem o přiměřené stravování a začal se více zajímat i o naši každodenní realitu.

Když od nás Aida odešla, Flavio setkání nadšeně komentoval slovy: "Konečně jsem našel někoho, kdo mi je podobný! Ona má stejné poslání jako já! Cítil jsem se na Zemi velmi opuštěný. Teď vím, že je nás hodně a že naším úkolem je říci lidem věci, o kterých víme, dokud je nebudou umět a cítit všichni. Přicházíme, abychom pomáhali na fyzické úrovni, a další bytosti pomáhají zase z jiných rovin.

Lidé se začínají měnit v jiné bytosti; děti, které se nyní rodí, jsou více otevřené duchovním věcem. Mnoho lidí věří v Boha, ale necítí ho. Jiní v něho nevěří, protože nepřijímají to, co hlásají náboženství, ale cítí, že jsou součástí ŽIVOTA - a ten pochází z Božství. Když se každá lidská bytost rozpomene, že je součástí Boha, ato planeta bude jiná. Samozřejmě nikdo neví, jak dlouho tato přeměna potrvá. Závisí to na mnoha věcech, ale nedá se tomu zabránit, neboť proces, který dělá lidi méně fyzickými a více duchovními, započal již dávno. Duše lidí se mnohokrát vracejí na Zemi, aby se naučily zacházet s fyzickou hmotou. Nyní se však začínají více cvičit v duchovním.

I duše může jít na jiné planety a vést tam rozmanité životy, může se pohybovat v celém Univerzu a nakonec být znovu částí Boha.

Listy

Dopis, který jsem diktoval mámě

Milá Aido,

kniha se mi velice líbila. Nemůžu uvěřit tomu, že v ní píšeš to, co si myslím i já!

Planeta Země je škola. Je to velmi obtížná škola, neboť je zde hodně hmoty a málo ducha. Lidé sem přicházejí, aby se naučili používat (fyzické) tělo a věci, kterých se mohou dotýkat.

Ale existuje mnoho škol (i na různých planetách), ve kterých se učíme rozmanité věci. A pak jsou i planetární domy a v nich duše. Mně se zdá, že i plantární domy a v nich duše. Mně se zdá, že přicházím ze Slunce; na Slunci jsou jen duše. Pak jsem prošel Saturnem, který je méně hmotný než Země. Teď se mi zdá, že jsem lépe pochopil, co je to reinkarnace (=opakované převtělování se, pozn. překl.). Mít na Zemi tělo je tak obtížné, že je třeba mnohokrát z něj vystoupit a znovu do něj vstoupit, abychom se s ním naučili zacházet.

A ještě je tu rozdíl mezi tím - být mužem a být ženou. Muži mají více energie. Ženy, když jsou těhotné, dávají dětem svou energii a jejich energie je průhledná. Muži ztrácejí sice méně energie, ale ženy se učí něco důležitého: když nosí děti, "cvičí" se v umírání! Když vychází dítě z břicha, je to, jako když duše opouští tělo.

Někteří to nevědí, a proto je smrt zarmucuje. Příliš věří jen v existenci fyzického (těla). Zapomínají, že život přichází z Boha a nic, co je z něho, nikdy nekončí! I kdyby planeta Země vybuchla, i tak zůstala částí Boha.

Předtím jsem věřil, že Bůh je celé Univerzum. Jednoho dne mi však Bůh ukázal prázdnotu a řekl: "I toto jsem já." Univerzum, jiné univerza i prázdnota, nic nekončí, neboť Bůh nemá začátek ani konec.

Aby duše lidí nebyly smutné, musíme si o tom všichni vyprávět.

Aido, od té doby, co jsi nás navštívila, vím, že je nás mnoho a že máme stejné poslání. A mám dojem, že nyní přichází mnoho duší, aby pomáhalo na této planetě. Jsou to "misionáři".

Se srdečným pozdravem

Flavio

(Flavio, 6 letý)

ukázka je z knihy Přicházím ze Slunce

Převzato ze stránek www. osud

Džoserova pyramida - důmyslné zařízení pro lidskou transformaci

Z 10ti dílného cyklu Okem Boha Hóra:
http://www.youtube.com/user/verahrasko/featured?lr=1&feature=mhsn&v=gsz-1cXpfvA

Kristus znovu přijde, ale ve vyšší realitě, než je fyzická; v takové realitě, k níž bude možné vzhlížet jen tehdy, když si nejprve získáme smysl a pochopení pro duchovní život.

 Duše by se nemohla vyvíjet, nemohla by pokročit vpřed, kdyby bytosti, které právě dosáhly vyššího vývojového stupně – a tedy v nějakém stupni přesahují průměrný vývoj lidství – nepečovaly o to, aby vždy něco nového vstoupilo do naší kultury; jinými slovy: kdyby nepůsobili velcí učitelé, kteří na základě svého vyššího vývoje mohou zážitky a zkušenosti vyšších světů přijmout a snést na jeviště pozemského kulturního života. Stále zde během vývoje Země existovaly – a nyní mluvíme o poatlantském vývoji - takové bytosti, které byly z určitého hlediska učiteli ostatního lidstva, kterým byly otevřeny vyšší zdroje vnímání a možnosti vůle.
 Bytosti, které chtějí sestoupit na naši Zemi, musí použít těl, která zase poskytuje zeměkoule. Ale naše Země během různých kulturních epoch přinášela stále jiná těla – vždy s jinou organisací. A teprve v našem pátém kulturním období se stalo možným – protože lidské pokolení si takové tělo přináší – mluvit o formě „čistého myšlení“. V samé řecko‑římské kulturní epoše nebylo možné ještě takové teoretické poznávací pozorování, protože tu neexistoval žádný nástroj, žádný instrument, který by tyto myšlenky formoval do lidsky srozumitelné řeči. To je právě úkolem naší páté kulturní epochy: učinit člověka s ohledem na jeho fyzickou organisaci nástrojem, aby do něj mohly vplynout také takové pravdy ve stále čistějších myšlenkách, které v jiných dobách byly pojímány v úplně jiné formě, než ve formě čisté myšlenky.
 Vezměme jiný příklad: Přiblíží‑li se dnes člověk otázce dobra a zla – zda má či nemá to nebo ono dělat – tu se mluví o tom, že vnitřní hlas mu praví zcela nezávisle na vnějších zákonech: Máš to udělat – nemáš to udělat! Kdo uposlechne tento vnitřní hlas, přijímá podnět – něco udělat nebo neudělat. Toto vnitřní promlouvání nazýváme „svědomí“. Kdo má názor, že jednotlivé doby vývoje lidstva jsou si podobné, může opět věřit, že svědomí existovalo povždy, co jsou lidé na Zemi. To by ale nebylo správné. Lze takřka historicky dokázat, jak jednou lidé začali mluvit o svědomí. Tuto dobu lze hmatatelně zachytit. Nachází se mezi oběma řeckými tragiky – Aischylem, který se narodil v 6. století před Kristem, a Euripidem, který se narodil v 5. století. Předtím nikde nenajdete ani zmínku o svědomí. Také u Aischyla nenajdete to, co nazýváme vnitřním hlasem, ale vystupuje u něho ještě to, co je pro lidi astrálním obrazným zjevem; vystupují takové zjevy, které se jako mstivé bytosti uplatňují u lidí: Fúrie nebo Erínye. A právě tehdy nadešel okamžik, kdy astrální vnímání Fúrií bylo nahrazeno vnitřním hlasem svědomí.
Ještě v době řecko‑latinské, ve které ještě u velké části lidí existovalo snivé, soumračné astrální vnímání, mohl někdo, kdo učinil bezpráví, postřehnout, jak toto bezpráví stvořilo v jeho okolí astrální postavy, které jej naplňovaly – z důvodů takto učiněného bezpráví – strachem a děsem. Tento podnět byl tehdy určitým vychovatelem. A když lidé ztratili poslední zbytek astrálního jasnozření, nahradil ho neviditelný hlas svědomí; to znamená to, co dříve existovalo venku, vešlo do duše, do nitra a stalo se silou duše! K tomu, že se lidstvo během vývoje změnilo – došlo tak, že se změnil vnější nástroj, do něhož je člověk vtělen. Před pěti tisíci lety viděla lidská duše, jestliže konala bezpráví – Fúrie; nikdy by nebyla mohla postřehnout hlas svědomí. Tímto způsobem se tenkrát duše učila postavit se vůči zlu a dobru! – Pak se tato duše stále znovu vtělovala – a konečně se zrodila v těle, jehož organisace byla taková, že v této duši mohla vystoupit schopnost svědomí. V příštím vývojovém cyklu lidstva budou existovat opět jiné schopnosti a jiné formy vyžívání duše.
 Jdeme vstříc dobám, v nichž se přirozeným způsobem vyvinou nové síly a schopnosti, které se již v první polovině tohoto století budou jasně a zřetelně projevovat. Těmto novým schopnostem a silám se bude muset rozumět,  že je opět možné takové povznesení k duchovnu. Neboť v důležitých dobách, které budou následovat po roce 1930, budou muset jednotliví lidé ze své přirozenosti vyvíjet vyšší síly, čímž se stane viditelným to, co nazýváme tělo éterné. U jistého počtu lidí se vyvinou éterné jasnovidné síly.
Pak bude dvojí možnost: Buď bude pokračovat materialismus naší doby – a potom nebude rozuměno tomu, když se takové síly objeví, že vedou vzhůru do duchovních světů, nebude jim rozuměno a tím budou potlačovány. Kdyby se to stalo, nebude oprávněná materialistická námitka, aby lidé na základě materialistického smýšlení ke konci roku 1940 třeba říkali: „Nu, vidíte, jací to byli fantastičtí proroci na počátku 20. století, nic se nesplnilo.“ Neboť nebudou‑li tu nové schopnosti, neznamená to vyvrácení toho, co se nyní může a musí říci, nýbrž bude to jen důkazem toho, že nerozumné lidstvo v zárodku tyto schopnosti udusilo a odňalo si něco, co jako lidstvo bude muset mít, nemá‑li ve svém vývoji spustnout a ustrnout. To je velká odpovědnost anthroposofie. Anthroposofie vytryskla z poznání nutnosti, že musí předem pracovat na něčem, co má přijít, co by se mohlo potlačit a přehlédnout. Anthroposofie pracuje pro porozumění duchovně se vyvíjejících sil lidstva. Jestliže by se tyto síly potlačily, potom bude lidstvo upadat dále na cestě do bahna materialismu.
Jako druhé je to, ža anthroposofie bude mít štěstí se svým učením, jež šíří pro porozumění vystoupení člověka z materialistického smýšlení do duchovních světů. Potom ale musí vyjít z anthroposofie něco, co se připravovalo v předcházejících stoletích, co se však teď v naší době – na obzvlášť důležitém mezníku – musí plně vyvinout.
Dřívější staletí byla nakloněna tomu, stále více pěstovat materialistické smýšlení lidstva. V důsledku tohoto vlivu by se tedy mohlo věřit, že Kristův impuls a Kristova bytost se spojí se Zemí tím, že se ještě jednou nebo snad i vícekrát vtělí do fyzického těla. Místo, aby se udělalo jasno v tom, že lidstvo má svými vlastními schopnostmi proniknout výš, aby většina lidí a nakonec i všichni zažili událost u Damašku (Pavlovu), to znamená – prožití Krista v pozemské atmosféře, vidět jej v éterném těle – místo toho se stále věřilo, že Kristus opět sestoupí ve fyzickém těle, aby mohl uspokojit materialistické smýšlení lidí, kteří nechtějí věřit v Ducha, v to, co Pavel viděl při „události u Damašku“: že Kristus je v zemské atmosféře, že je stále zde! „Jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa!“ Kdo se pomocí metod jasnozření vyvinul k nazírání do duchovních světů, ten nachází to, co se v předkřesťanských dobách v duchovnu najít nedalo: Krista v jeho éterném těle. To je důležitý pokrok ve vývoji lidstva, že dříve, než uplyne první polovina století, vyvine se u mnohých lidí schopnost, která „událost u Damašku“ učiní osobní zkušeností a člověk uzří Krista v jeho éterném těle. Kristus nesestoupí do těla, nýbrž lidé musí vystoupit vzhůru, jestliže porozuměli Duchu.
To znamená opětný příchod Krista v naší době, protože v tomto 20. století se lidé musí dostat z kalijugy do jasnovidného století. Lidé vystoupí vzhůru vlivem schopností, jež se dostaví, ke Kristu, který tu je, a který může být viděn předvojem těch lidí, kteří tím, co ohlašuje anthroposofie mohou být připraveni k tomu, co během příštích 2500 let více nebo méně prožijí všechny lidské duše.
To je ona velká událost, která stojí před lidstvem v nejbližší budoucnosti: že opět bohem naplněni budou ti, kteří se – nyní za plného vědomí „já“ (sebevědomí) – pozvednou ke zření Krista v éterném těle. K tomu však musí překonat materialistické smýšlení; lidé musí nabýt pochopení pro spirituální nauky, pro spirituální život.
V minulých stoletích bylo poměrně neškodné, jestliže lidé na základě materialismu stále bloudili ohledně tak zvaného opětného příchodu Krista. Právě v dobách – o kterých se může mluvit jako o době přechodné – kdy se připravovalo vše, co dnes dosáhlo nejvyššího bodu materialistického smýšlení, bylo kupříkladu v širokých kruzích ve Francii zvěstováno, že v roce 1137 po Kristu se zjeví mesiáš. Falešný prorok, „mesiáš“ tehdy také vystoupil, ale mátl lidi, protože víra v něho se zrodila vlivem materialistického smýšlení, protože se věřilo, že se mesiáš musí zjevit v těle a krvi. Třicet let před tím se zjevil jiný mesiáš ve Španělsku. I zde bylo prorokováno, že se objeví v těle. A přibližně ve stejné době se objevil jiný mesiáš v severní Africe; i zde se prorokovalo, že přijde z Východu a objeví se v těle! A po celou dobu, kdy se materialistické smýšlení připravovalo tím, že se zmocňovalo těch nejvyšších věcí, přicházela takováto proroctví, která jsou dobře známa až do 17. století, kdy se široko daleko hlásalo, že se objeví jakýsi Kristus, mesiáš. Tomu zase uvěřilo materialistické náboženské smýšlení lidí. Na základě tohoto proroctví tedy mohl v roce 1667 po Kristu vystoupit ve Smyrně falešný mesiáš – jménem Schabbathai Zewi. Psal tehdy epištoly ze Smyrny a dopisy, které – ač nebyly ničím jiným než klamem, lží, protože byly vedeny v materialistickém smýšlení – lidmi otřásaly tak, jako kdysi otřásaly světem „Listy Pavlovy“. V 17. století se rozšířila ze Smyrny zvěst, že tam žije mesiáš ve fyzickém těle. A na tohoto Schabbathai Zewi, „Spravedlivého před bohem“ bylo pohlíženo tak, že se říkalo, že celý světový letopočet nabude zcela jiné podoby. „Se svými věrnými potáhne světem a mají v něj uvěřit všichni, kteří chtějí vidět pravdu, kteří chtějí vidět Krista v těle.“ Bylo kázáno, že jeho fyzické zrození musí být oslavováno jako největší svátek lidstva a Země. Putovaly tam celé zástupy lidí nejen z Asie a Afriky, ale i z Polska, Ruska, Španělska, Francie atd. Celé proudy poutníků putovaly do Smyrny k tomuto Schabbathai Zewi, který vystupoval jako Kristus v těle; až to nabylo velkých rozměrů, a sultán dal Schabbathai Zewi uvěznit. Tehdy lidé říkali: „Naplňuje se proroctví, neboť bylo předpovězeno, že bude vězněn devět měsíců.“ Tu si s ním sultán nevěděl rady a řekl tomuto Schabbathai Zewi, když jej nechal předvést nahého: „Chci na tobě vyzkoušet, jsi‑li skutečně Mesiáš‑Kristus v těle; nechám na tebe vystřelit.“ A tehdy Schabbathai Zewi konečně doznal, že je obyčejným učitelem – rabínem.
Takové svody pocházejí z materialistického smýšlení naší doby. A budou‑li lidé nadále smýšlet materialisticky, dostaví se opět i toto. V příštích desetiletích se bude stále znovu říkat to, co bylo nyní vysloveno: Že se lidské schopnosti vyvinou až k éternému zření Krista, v jehož skutečnost pak budou lidé věřit stejně nezvratně, jako v ni věřil Pavel. Toto je nyní nejbližší budoucnost lidstva, na kterou má dnes duchovní věda lidstvo připravovat. Avšak vlivem materialistického smýšlení lidí nastane také doba silného pokušení, kdy se nepraví mesiášové opět zjeví v těle. Pak se ukáže, zda‑li anthroposofové správně rozuměli anthroposofii. Ti, kdo jí neporozuměli, budou materialistickým smýšlením rozrušeni tak, že tomu pokušení podlehnou. Přestože věří v Krista, budou věřit na Krista v těle.
Ti však, kteří pochopili skutečný duchovní život, ti budou chápat, že „opětný příchod Krista“ v našem století – jakožto největší událost – znamená: Kristus přichází k lidem v duchu, protože se lidé svým vývojem k duchovnu vyvinuli až ke Kristu. A tím se „Kázání na hoře“ v našem století naprosto změní. Všechno bude takzvaně „nově utvořeno“. Naplněni bohem neboli blahoslavení budou ti, kteří svojí prosbou o ducha v uplynulých inkarnacích budou tak daleko, že vystoupí do oblastí království nebeského, kde před jejich duchovní zrak předstoupí Kristus.
Tak by mohla být v tomto smyslu znovu podávána každá jednotlivá věta „Kázání na hoře“ v jeho nové podobě. Křesťanství bude moci opět získat svá svědectví jen tehdy, jestliže se pochopí živoucně, jestliže se ví, že to není nic mrtvého, nýbrž že je to prostoupeno životem. V oné době, a je to naše doba, v níž materialistické bádání bere lidem evangelium a vyprávění o Kristu, bude – často se to zdůrazňovalo – duchovní bádání evangelia lidem vracet. To je setkání, ne náhodné, ale nutné, potřebné. Nechť v naší době – protože její materialistické smýšlení, které dostoupilo určitého vrcholu, je také v určité krizi – vystupují určití ubozí lidé, „chudáci“, kteří na základě bludné filosofie mohou dospět k podivnému názoru, že existují účinky bez příčin, že žádný historický Kristus Ježíš neexistoval. To je něco, čemu by měl anthroposof rozumět! Měl by se dokonce dovést dívat s určitým soucitem na ty ubohé lidi, kteří jsou vzdor své filosofii natolik zapředeni do materialistického smýšlení, že si naprosto odvykli schopnosti tušit ducha – a proto stále odporují větě: Není účinku bez příčiny! Křesťanství jako účinek tu nemůže být bez příčiny! Bude to anthroposofie, která na základě duchovního bádáni bude lidem hlásat Krista v oné podobě, v níž je živý, – jen když lidé budou chtít chápat tyto nauky – chápat natolik, aby jasně poznali: Kristus znovu přijde, ale ve vyšší realitě, než je fyzická; v takové realitě, k níž bude možné vzhlížet jen tehdy, když si nejprve získáme smysl a pochopení pro duchovní život.

Zaznamenejte si do svého srdce, čím má anthroposofie být: Má být přípravou pro nastávající velkou epochu lidstva. Přitom nepovažujte za podstatné, zda duše, které jsou dnes vtěleny, budou i potom ve fyzickém těle, když Kristus vylíčeným způsobem opět přijde, nebo zda již prošly branou a pobývají v životě mezi smrtí a novým zrozením. Neboť co se bude dít ve 20. století, má význam nejen pro fyzický, ale i pro všechny ostatní světy, s nimiž je člověk ve spojitosti. A právě tak, jako lidé vtělení mezi lety 1930 až 1950, prožijí zření éterného Krista, právě tak nastane mohutný obrat ve světě, ve kterém člověk žije mezi smrtí a novým zrozením. Právě tak, jako Kristus sestoupil po mystériu na Golgotě do podsvětí, tak i účinky událostí, které se v naší době odehrávají pro obyvatele fyzické úrovně, zasahují vzhůru do duchovních světů.
 A lidem, kteří se nepřipraví na tuto událost pomocí duchovní vědy, těm v oné době unikne mohutné dění, jež se uskuteční v duchovních světech, v nichž pak člověk žije po smrti. Tito lidé pak musí čekat až na nové zrození, aby se pak na Zemi dověděli, co je učiní schopnými přijmout nový Kristův impuls. Neboť ke všem Kristovým impulsům, které nás mají povznést tak vysoko, musíme získat schopnosti zde na fyzické úrovni. Člověk nebyl postaven dolů do fyzického světa jen tak – pro nic za nic! Zde si musíme osvojit to, co nás vede k porozumění Kristova impulsu. Pro všechny žijící duše je anthroposofie přípravou na událost Kristovu, která nás čeká v nejbližší době. Tato příprava je nutná. A po této Kristově událostí budou následovat další ve vývoji lidstva. Bude to závažné zameškání pro lidi, kteří se nechtějí pozvednout v našem století ke Kristově události, jestliže k tomu mají příležitost.
   
                          Rudolf Steiner: Vstup Krista do vývoje lidstva
    ©2012 Připravila: VĚRA pro http://novazeme2010.ning.com