♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥Buď vítán a buď sám sebou. Jsi-li přítel, otvírám ti náruč i srdce, Jsi-li neznámým,dlouho jím nebudeš, Jsi-li nepřítel,láska tě přemůže.
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

proroctví z knihy Zasvěcení

Dva trendy - jeden starověký a jeden moderní - probouzí vědomí světa. Jsme svědky celosvětové a dynamické renesance starověké moudrosti. Jóga, meditace, životní síla řízení, akupunktura, ayurveda, a výsledky dalších postupů jsou nyní velmi rozšířené. Zároveň podobné poznatky se promítají do vědy a tvůrčí práce intuitivních průkopníků. Mysl-tělo, lékařství, kvantové vědomí, životní síla léčení, holistické zdraví, psychické povědomí, bojová umění jsou jen některé ze stovek čerstvých projevů nadčasové moudrosti.
Proč tyto dva trendy, co se nyní děje?
Lidský vývoj je cyklický. Vstoupili jsme pro nás do "nové éry" , ale je to věk, který sdílí vědomí stavitelů pyramid a starověkých mudrců, kdy povědomí o subtilní energii a vyšším vědomí byl standard - ne výjimkou.
AMIT GOSWAMI-KVANTOVÝ AKTIVISTAvideo(zde)

Každá pravda prochází třemi fázemi: Nejdříve je zesměšňována. Pak násilně odmítána. A nakonec je akceptována jako samozřejmost.
A.Schopenhauer
Abychom udělali pořádek ve světě, musíme nejdříve udělat pořádek v národě, abychom udělali pořádek v národě, musíme nejdříve udělat pořádek v rodině, abychom udělali pořádek v rodině, musíme nejdříve udělat pořádek ve svém osobním životě, abychom udělali pořádek ve svém osobním životě, musíme udělat pořádek ve svém srdci. Confucius

"Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvé vlastnosti,kterých se podvědomě snažíš nenávistí a bez úspěchu zbavit.Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil." J.MEDO

Buďte královský dědic, kterým opravdu jste! Buďte jako lotos, který ačkoli zrozen ze slizského bahna na dně jezera, pomocí své čisté síly vůle povstane nad vodu, aby viděl slunce a nechal se inspirovat jeho paprsky. Sathya Sai

Léčení duše je léčení energie, kterou jste si vytvořili v tomto nebo v minulém životě, je to tedy proces uvolňování energie připoutanosti k minulé situaci, člověku nebo věci.
Při cíleném léčení duše dochází ke zvýšení vibračního vzorce zhuštěné energie, aby se osvobodila a navrátila se do své duše.
Stav našeho energetického pole zajišťuje způsob, jakým způsobem přijímáme univerzální energii. Pokud frekvence vibračního vzorce (který je vtisknut na energetickém poli) není dostatečně vysoká, aby námi energie přirozeně proudila, jsme připoutáni k nižším energiím, které nás dostávají do konkrétních situací, které nám umožňují, abychom se odpoutali. Energie musí proudit. Pokud neproudí, jsme k něčemu připoutáni.

Odvracíme-li své vědomí od fyzické dimenze do dimenze duchovní - "vypneme-li" vnější svět, ať už zavřením očí, rozostřením zraku, meditací, spojením se s Vyšším Já - dostáváme inspiraci. Jednáme správně. Správně se rozhodujeme. Můžeme předvídat. Můžeme léčit. Můžeme svět učinit lepším místem k životu. JOSÉ SILVA

Nyní nastal čas pro vaše pravé já - krásné, nadané a zázračné - aby znovu povstalo. Toto je znovuzrození vaší skutečné
přir
ozenosti, kterou jste až do tohoto okamžiku skrývali nejen před druhými, ale i sami před sebou. Až v příštích dnech a týdnech pocítíte znovu nalezený pocit jistoty a nadšení, přivítejte jej s otevřenou náručí. A především se respektujte, milujte a ctěte, protože jste nádherné a talentované bytosti.

pondělí 5. května 2014

MOUDROST O ČLOVĚKU


♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥


  •  Duchovní věda není na světě proto, že jednotliví lidé ji s potěšením a sympatií šíří, pěstují, nýbrž přišla jako nezbytná do světa proto, aby lidé mohli porozumět tomu, co se bude v budoucnu dít. (R.Steiner)
  • Kristus znovu přijde, ale ve vyšší realitě, než je fyzická; v takové realitě, k níž bude možné vzhlížet jen tehdy, když si nejprve získáme smysl a pochopení pro duchovní život.(R.Steiner)

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

                                            
S hlubokou úctou jsem přistoupila k sestavení textů a citací

Dr.Rudolfa Steinera (1861- 1925), zakladatele Anthroposofie

(moudrost o člověku) :

"Při výňatcích, vytržených z širšího kontextu myšlenek, z obsáhlejšího celku, je mimořádně nutné si uvědomit, že podobný fragment může mít své oprávnění jen tehdy, dostanou-li se popisované události do takové duševní půdy, v níž mohou zapustit kořeny... ...Pochopit z toho něco lze jen tehdy, získáte-li si o tom představu, která bude s to hluboce otřást vaší duší..."

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

OBSAH TÉTO STRÁNKY:

TŘI IMPULSY KRISTOVO HVĚZDY 

Vstup Krista do vývoje lidstva
Kristus znovu přijde, ale ve vyšší realitě, než je fyzická; v takové realitě, k níž bude možné vzhlížet jen tehdy, když si nejprve získáme smysl a pochopení pro duchovní život.
 
Rudolf Steiner - modlitba pronesená 5 hodin před jeho smrtí 29.3.1925 ve 23.00 hodin 
MYSTÉRIUM GOLGOTY, AHRIMANOVA POKUŠENÍ A MYSTÉRIJNÍ MODLITBA 
JANOVO EVANGELIUM 
O PODSTATĚ ZASVĚCENÍ
 
 LUKÁŠOVO EVANGELIUM
„Z výsostí se zjevují božské bytosti, aby zavládl mír dole na Zemi mezi lidmi, kteří jsou prodchnuti dobrou vůlí“ 
 
Netruchlete nad tím, že Mistr vás opouští. Něco vám tu zanechávám.
  
KRISTŮV IMPULS
JAK POHLÍŽELI STAROHEBREJŠTÍ UČITELÉ NA JEŽÍŠOVA PŘEDKA
  
R.STEINER-MICHAELSKÁ IMAGINACE
  
SPIRITUÁLNÍ VĚK
  
EVOLUCE LIDSTVA (Vojtěch Franč)
  
Steinerova díla ke stažení - hl.odkaz


TŘI IMPULSY KRISTOVO HVĚZDY
*1* Duchovně královský aspekt k nám přistupuje tak, že se nám připomíná ideál nejvyšší moudrosti.
*
*2* Kosmický aspekt předstupuje před nás tak, že víme, že jeho vlivem celý směr zemského vývoje se nově utváří. Kosmickým impulsem se nám ukazuje nejvyšší moc tak velká, že i nad smrtí vítězí.
*
*3* Co jako třetí musí přistoupit k moudrosti a moci a vnořit se do naší duše jakožto něco obě přesahujícího, to, od čeho vychází vývoj lidstva na zemi, na fyzické úrovni.
Je právě narození děťátka - Krista,třetím aspektem z duchovních říší.
Tak jako se ve Svaté noci narodí děťátko, tak se vpravdě probouzí v naší duši porozumění pro
pravou, opravdovou, všeobjímající lásku. Tak smíme se spojit s duchovnem, po kterém ve Svaté noci toužíme jako po impulsu, který může přinést to, oč usilujeme jako o nejvyšší ideál, paprsek oné lásky člověka k člověku...
*
©2012 Připravila: hravje pro http://novazeme2010.ning.com

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Vstup Krista do vývoje lidstva

Kristus znovu přijde, ale ve vyšší realitě, než je fyzická; v takové realitě, k níž bude možné vzhlížet jen tehdy, když si nejprve získáme smysl a pochopení pro duchovní život.

Duše by se nemohla vyvíjet, nemohla by pokročit vpřed, kdyby bytosti, které právě dosáhly vyššího vývojového stupně – a tedy v nějakém stupni přesahují průměrný vývoj lidství – nepečovaly o to, aby vždy něco nového vstoupilo do naší kultury; jinými slovy: kdyby nepůsobili velcí učitelé, kteří na základě svého vyššího vývoje mohou zážitky a zkušenosti vyšších světů přijmout a snést na jeviště pozemského kulturního života. Stále zde během vývoje Země existovaly – a nyní mluvíme o poatlantském vývoji - takové bytosti, které byly z určitého hlediska učiteli ostatního lidstva, kterým byly otevřeny vyšší zdroje vnímání a možnosti vůle.
Bytosti, které chtějí sestoupit na naši Zemi, musí použít těl, která zase poskytuje zeměkoule. Ale naše Země během různých kulturních epoch přinášela stále jiná těla – vždy s jinou organisací. A teprve v našem pátém kulturním období se stalo možným – protože lidské pokolení si takové tělo přináší – mluvit o formě „čistého myšlení“. V samé řecko‑římské kulturní epoše nebylo možné ještě takové teoretické poznávací pozorování, protože tu neexistoval žádný nástroj, žádný instrument, který by tyto myšlenky formoval do lidsky srozumitelné řeči. To je právě úkolem naší páté kulturní epochy: učinit člověka s ohledem na jeho fyzickou organisaci nástrojem, aby do něj mohly vplynout také takové pravdy ve stále čistějších myšlenkách, které v jiných dobách byly pojímány v úplně jiné formě, než ve formě čisté myšlenky.
Vezměme jiný příklad: Přiblíží‑li se dnes člověk otázce dobra a zla – zda má či nemá to nebo ono dělat – tu se mluví o tom, že vnitřní hlas mu praví zcela nezávisle na vnějších zákonech: Máš to udělat – nemáš to udělat! Kdo uposlechne tento vnitřní hlas, přijímá podnět – něco udělat nebo neudělat. Toto vnitřní promlouvání nazýváme „svědomí“. Kdo má názor, že jednotlivé doby vývoje lidstva jsou si podobné, může opět věřit, že svědomí existovalo povždy, co jsou lidé na Zemi. To by ale nebylo správné. Lze takřka historicky dokázat, jak jednou lidé začali mluvit o svědomí. Tuto dobu lze hmatatelně zachytit. Nachází se mezi oběma řeckými tragiky – Aischylem, který se narodil v 6. století před Kristem, a Euripidem, který se narodil v 5. století. Předtím nikde nenajdete ani zmínku o svědomí. Také u Aischyla nenajdete to, co nazýváme vnitřním hlasem, ale vystupuje u něho ještě to, co je pro lidi astrálním obrazným zjevem; vystupují takové zjevy, které se jako mstivé bytosti uplatňují u lidí: Fúrie nebo Erínye. A právě tehdy nadešel okamžik, kdy astrální vnímání Fúrií bylo nahrazeno vnitřním hlasem svědomí.
Ještě v době řecko‑latinské, ve které ještě u velké části lidí existovalo snivé, soumračné astrální vnímání, mohl někdo, kdo učinil bezpráví, postřehnout, jak toto bezpráví stvořilo v jeho okolí astrální postavy, které jej naplňovaly – z důvodů takto učiněného bezpráví – strachem a děsem. Tento podnět byl tehdy určitým vychovatelem. A když lidé ztratili poslední zbytek astrálního jasnozření, nahradil ho neviditelný hlas svědomí; to znamená to, co dříve existovalo venku, vešlo do duše, do nitra a stalo se silou duše! K tomu, že se lidstvo během vývoje změnilo – došlo tak, že se změnil vnější nástroj, do něhož je člověk vtělen. Před pěti tisíci lety viděla lidská duše, jestliže konala bezpráví – Fúrie; nikdy by nebyla mohla postřehnout hlas svědomí. Tímto způsobem se tenkrát duše učila postavit se vůči zlu a dobru! – Pak se tato duše stále znovu vtělovala – a konečně se zrodila v těle, jehož organisace byla taková, že v této duši mohla vystoupit schopnost svědomí. V příštím vývojovém cyklu lidstva budou existovat opět jiné schopnosti a jiné formy vyžívání duše.
Jdeme vstříc dobám, v nichž se přirozeným způsobem vyvinou nové síly a schopnosti, které se již v první polovině tohoto století budou jasně a zřetelně projevovat. Těmto novým schopnostem a silám se bude muset rozumět, že je opět možné takové povznesení k duchovnu. Neboť v důležitých dobách, které budou následovat po roce 1930, budou muset jednotliví lidé ze své přirozenosti vyvíjet vyšší síly, čímž se stane viditelným to, co nazýváme tělo éterné. U jistého počtu lidí se vyvinou éterné jasnovidné síly.
Pak bude dvojí možnost: Buď bude pokračovat materialismus naší doby – a potom nebude rozuměno tomu, když se takové síly objeví, že vedou vzhůru do duchovních světů, nebude jim rozuměno a tím budou potlačovány. Kdyby se to stalo, nebude oprávněná materialistická námitka, aby lidé na základě materialistického smýšlení ke konci roku 1940 třeba říkali: „Nu, vidíte, jací to byli fantastičtí proroci na počátku 20. století, nic se nesplnilo.“ Neboť nebudou‑li tu nové schopnosti, neznamená to vyvrácení toho, co se nyní může a musí říci, nýbrž bude to jen důkazem toho, že nerozumné lidstvo v zárodku tyto schopnosti udusilo a odňalo si něco, co jako lidstvo bude muset mít, nemá‑li ve svém vývoji spustnout a ustrnout. To je velká odpovědnost anthroposofie. Anthroposofie vytryskla z poznání nutnosti, že musí předem pracovat na něčem, co má přijít, co by se mohlo potlačit a přehlédnout. Anthroposofie pracuje pro porozumění duchovně se vyvíjejících sil lidstva. Jestliže by se tyto síly potlačily, potom bude lidstvo upadat dále na cestě do bahna materialismu.
Jako druhé je to, ža anthroposofie bude mít štěstí se svým učením, jež šíří pro porozumění vystoupení člověka z materialistického smýšlení do duchovních světů. Potom ale musí vyjít z anthroposofie něco, co se připravovalo v předcházejících stoletích, co se však teď v naší době – na obzvlášť důležitém mezníku – musí plně vyvinout.
Dřívější staletí byla nakloněna tomu, stále více pěstovat materialistické smýšlení lidstva. V důsledku tohoto vlivu by se tedy mohlo věřit, že Kristův impuls a Kristova bytost se spojí se Zemí tím, že se ještě jednou nebo snad i vícekrát vtělí do fyzického těla. Místo, aby se udělalo jasno v tom, že lidstvo má svými vlastními schopnostmi proniknout výš, aby většina lidí a nakonec i všichni zažili událost u Damašku (Pavlovu), to znamená – prožití Krista v pozemské atmosféře, vidět jej v éterném těle – místo toho se stále věřilo, že Kristus opět sestoupí ve fyzickém těle, aby mohl uspokojit materialistické smýšlení lidí, kteří nechtějí věřit v Ducha, v to, co Pavel viděl při „události u Damašku“: že Kristus je v zemské atmosféře, že je stále zde! „Jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa!“ Kdo se pomocí metod jasnozření vyvinul k nazírání do duchovních světů, ten nachází to, co se v předkřesťanských dobách v duchovnu najít nedalo: Krista v jeho éterném těle. To je důležitý pokrok ve vývoji lidstva, že dříve, než uplyne první polovina století, vyvine se u mnohých lidí schopnost, která „událost u Damašku“ učiní osobní zkušeností a člověk uzří Krista v jeho éterném těle. Kristus nesestoupí do těla, nýbrž lidé musí vystoupit vzhůru, jestliže porozuměli Duchu.
To znamená opětný příchod Krista v naší době, protože v tomto 20. století se lidé musí dostat z kalijugy do jasnovidného století. Lidé vystoupí vzhůru vlivem schopností, jež se dostaví, ke Kristu, který tu je, a který může být viděn předvojem těch lidí, kteří tím, co ohlašuje anthroposofie mohou být připraveni k tomu, co během příštích 2500 let více nebo méně prožijí všechny lidské duše.
To je ona velká událost, která stojí před lidstvem v nejbližší budoucnosti: že opět bohem naplněni budou ti, kteří se – nyní za plného vědomí „já“ (sebevědomí) – pozvednou ke zření Krista v éterném těle. K tomu však musí překonat materialistické smýšlení; lidé musí nabýt pochopení pro spirituální nauky, pro spirituální život.
V minulých stoletích bylo poměrně neškodné, jestliže lidé na základě materialismu stále bloudili ohledně tak zvaného opětného příchodu Krista. Právě v dobách – o kterých se může mluvit jako o době přechodné – kdy se připravovalo vše, co dnes dosáhlo nejvyššího bodu materialistického smýšlení, bylo kupříkladu v širokých kruzích ve Francii zvěstováno, že v roce 1137 po Kristu se zjeví mesiáš. Falešný prorok, „mesiáš“ tehdy také vystoupil, ale mátl lidi, protože víra v něho se zrodila vlivem materialistického smýšlení, protože se věřilo, že se mesiáš musí zjevit v těle a krvi. Třicet let před tím se zjevil jiný mesiáš ve Španělsku. I zde bylo prorokováno, že se objeví v těle. A přibližně ve stejné době se objevil jiný mesiáš v severní Africe; i zde se prorokovalo, že přijde z Východu a objeví se v těle! A po celou dobu, kdy se materialistické smýšlení připravovalo tím, že se zmocňovalo těch nejvyšších věcí, přicházela takováto proroctví, která jsou dobře známa až do 17. století, kdy se široko daleko hlásalo, že se objeví jakýsi Kristus, mesiáš. Tomu zase uvěřilo materialistické náboženské smýšlení lidí. Na základě tohoto proroctví tedy mohl v roce 1667 po Kristu vystoupit ve Smyrně falešný mesiáš – jménem Schabbathai Zewi. Psal tehdy epištoly ze Smyrny a dopisy, které – ač nebyly ničím jiným než klamem, lží, protože byly vedeny v materialistickém smýšlení – lidmi otřásaly tak, jako kdysi otřásaly světem „Listy Pavlovy“. V 17. století se rozšířila ze Smyrny zvěst, že tam žije mesiáš ve fyzickém těle. A na tohoto Schabbathai Zewi, „Spravedlivého před bohem“ bylo pohlíženo tak, že se říkalo, že celý světový letopočet nabude zcela jiné podoby. „Se svými věrnými potáhne světem a mají v něj uvěřit všichni, kteří chtějí vidět pravdu, kteří chtějí vidět Krista v těle.“ Bylo kázáno, že jeho fyzické zrození musí být oslavováno jako největší svátek lidstva a Země. Putovaly tam celé zástupy lidí nejen z Asie a Afriky, ale i z Polska, Ruska, Španělska, Francie atd. Celé proudy poutníků putovaly do Smyrny k tomuto Schabbathai Zewi, který vystupoval jako Kristus v těle; až to nabylo velkých rozměrů, a sultán dal Schabbathai Zewi uvěznit. Tehdy lidé říkali: „Naplňuje se proroctví, neboť bylo předpovězeno, že bude vězněn devět měsíců.“ Tu si s ním sultán nevěděl rady a řekl tomuto Schabbathai Zewi, když jej nechal předvést nahého: „Chci na tobě vyzkoušet, jsi‑li skutečně Mesiáš‑Kristus v těle; nechám na tebe vystřelit.“ A tehdy Schabbathai Zewi konečně doznal, že je obyčejným učitelem – rabínem.
Takové svody pocházejí z materialistického smýšlení naší doby. A budou‑li lidé nadále smýšlet materialisticky, dostaví se opět i toto. V příštích desetiletích se bude stále znovu říkat to, co bylo nyní vysloveno: Že se lidské schopnosti vyvinou až k éternému zření Krista, v jehož skutečnost pak budou lidé věřit stejně nezvratně, jako v ni věřil Pavel. Toto je nyní nejbližší budoucnost lidstva, na kterou má dnes duchovní věda lidstvo připravovat. Avšak vlivem materialistického smýšlení lidí nastane také doba silného pokušení, kdy se nepraví mesiášové opět zjeví v těle. Pak se ukáže, zda‑li anthroposofové správně rozuměli anthroposofii. Ti, kdo jí neporozuměli, budou materialistickým smýšlením rozrušeni tak, že tomu pokušení podlehnou. Přestože věří v Krista, budou věřit na Krista v těle.
Ti však, kteří pochopili skutečný duchovní život, ti budou chápat, že „opětný příchod Krista“ v našem století – jakožto největší událost – znamená: Kristus přichází k lidem v duchu, protože se lidé svým vývojem k duchovnu vyvinuli až ke Kristu. A tím se „Kázání na hoře“ v našem století naprosto změní. Všechno bude takzvaně „nově utvořeno“. Naplněni bohem neboli blahoslavení budou ti, kteří svojí prosbou o ducha v uplynulých inkarnacích budou tak daleko, že vystoupí do oblastí království nebeského, kde před jejich duchovní zrak předstoupí Kristus.
Tak by mohla být v tomto smyslu znovu podávána každá jednotlivá věta „Kázání na hoře“ v jeho nové podobě. Křesťanství bude moci opět získat svá svědectví jen tehdy, jestliže se pochopí živoucně, jestliže se ví, že to není nic mrtvého, nýbrž že je to prostoupeno životem. V oné době, a je to naše doba, v níž materialistické bádání bere lidem evangelium a vyprávění o Kristu, bude – často se to zdůrazňovalo – duchovní bádání evangelia lidem vracet. To je setkání, ne náhodné, ale nutné, potřebné. Nechť v naší době – protože její materialistické smýšlení, které dostoupilo určitého vrcholu, je také v určité krizi – vystupují určití ubozí lidé, „chudáci“, kteří na základě bludné filosofie mohou dospět k podivnému názoru, že existují účinky bez příčin, že žádný historický Kristus Ježíš neexistoval. To je něco, čemu by měl anthroposof rozumět! Měl by se dokonce dovést dívat s určitým soucitem na ty ubohé lidi, kteří jsou vzdor své filosofii natolik zapředeni do materialistického smýšlení, že si naprosto odvykli schopnosti tušit ducha – a proto stále odporují větě: Není účinku bez příčiny! Křesťanství jako účinek tu nemůže být bez příčiny! Bude to anthroposofie, která na základě duchovního bádáni bude lidem hlásat Krista v oné podobě, v níž je živý, – jen když lidé budou chtít chápat tyto nauky – chápat natolik, aby jasně poznali: Kristus znovu přijde, ale ve vyšší realitě, než je fyzická; v takové realitě, k níž bude možné vzhlížet jen tehdy, když si nejprve získáme smysl a pochopení pro duchovní život.
Zaznamenejte si do svého srdce, čím má anthroposofie být: Má být přípravou pro nastávající velkou epochu lidstva. Přitom nepovažujte za podstatné, zda duše, které jsou dnes vtěleny, budou i potom ve fyzickém těle, když Kristus vylíčeným způsobem opět přijde, nebo zda již prošly branou a pobývají v životě mezi smrtí a novým zrozením. Neboť co se bude dít ve 20. století, má význam nejen pro fyzický, ale i pro všechny ostatní světy, s nimiž je člověk ve spojitosti. A právě tak, jako lidé vtělení mezi lety 1930 až 1950, prožijí zření éterného Krista, právě tak nastane mohutný obrat ve světě, ve kterém člověk žije mezi smrtí a novým zrozením. Právě tak, jako Kristus sestoupil po mystériu na Golgotě do podsvětí, tak i účinky událostí, které se v naší době odehrávají pro obyvatele fyzické úrovně, zasahují vzhůru do duchovních světů.
A lidem, kteří se nepřipraví na tuto událost pomocí duchovní vědy, těm v oné době unikne mohutné dění, jež se uskuteční v duchovních světech, v nichž pak člověk žije po smrti. Tito lidé pak musí čekat až na nové zrození, aby se pak na Zemi dověděli, co je učiní schopnými přijmout nový Kristův impuls. Neboť ke všem Kristovým impulsům, které nás mají povznést tak vysoko, musíme získat schopnosti zde na fyzické úrovni. Člověk nebyl postaven dolů do fyzického světa jen tak – pro nic za nic! Zde si musíme osvojit to, co nás vede k porozumění Kristova impulsu. Pro všechny žijící duše je anthroposofie přípravou na událost Kristovu, která nás čeká v nejbližší době. Tato příprava je nutná. A po této Kristově událostí budou následovat další ve vývoji lidstva. Bude to závažné zameškání pro lidi, kteří se nechtějí pozvednout v našem století ke Kristově události, jestliže k tomu mají příležitost.

Rudolf Steiner: Vstup Krista do vývoje lidstva

©2012 Připravila: hravje pro http://novazeme2010.ning.com

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

O T Č E

JENŽ JSI BYL, JENŽ JSI A BUDEŠ

V NAŠÍ NEJNITERNĚJŠÍ BYTOSTI

TVÁ BYTOST SE V NÁS VŠECH OSLAVÍ A ZVELEBÍ

TVÉ KRÁLOVSTVÍ NECHŤ SE ŠÍŘÍ V NAŠICH ČINECH

A V NAŠEM ŽIVOTNÍM CHOVÁNÍ

TVOU VŮLI VYKONÁVÁME V ČINNOSTI NAŠEHO ŽIVOTA TAK

JAK TY, Ó OTČE, JSI JI VLOŽIL DO NAŠI NEJNITERNĚJŠÍ MYSLI



POTRAVU DUCHA - CHLÉB ŽIVOTA - NÁM DÁVÁŠ V HOJNOSTI

VE VŠECH STAVECH NAŠEHO PROMĚNLIVÉHO ŽITÍ



POKUŠITELI V NÁS NEDÁVÁŠ PŮSOBIT NAD NAŠI SÍLU

NEB VE TVÉ BYTOSTI ŽÁDNÉ POKUŠENÍ NEMŮŽE OBSTÁT

VŽDYŤ POKUŠITEL JE POUZE KLAM A ZDÁNÍ

Z NĚHOŽ NÁS TY, Ó OTČE,

VYPROSTÍŠ SVĚTLEM POZNÁNÍ TEBE



TVÁ VZNEŠENOST A SÍLA NECHŤ PŮSOBÍ V NÁS

DO BĚHŮ VŠEHO ČASU

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Rudolf Steiner
modlitba pronesená 5 hodin před jeho smrtí 29.3.1925 ve 23.00 hodin

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

MYSTÉRIUM GOLGOTY, AHRIMANOVA POKUŠENÍ A MYSTÉRIJNÍ MODLITBA
Ačkoliv to nebývá zvykem, dovoluji si uvést vysvětlení významu slova již v úvodu:
Bathquol (hebr. Bath = dcera, quol = hlas) přenesen na fyzickou úroveň se projevuje v tom, co zveme "mateřský jazyk". Spojením gramatiky s mluvnicí dospíváme k artikulaci slov, tj.k celkovému projevu Bathquola. To, co je na fyzické úrovni artikulovanou řečí, z hlediska její mluvnice a gramatiky, to je na úrovni duchovní Bathquuolem. To, co je na fyzické úrovni logikou řeči (účelnou nebo neúčelnou), je na duchovní úrovni Kristem (Logem = účelem) nebo Antikristem ( samoúčelné)

Mystérium Golgoty v dnešní době již není tajemstvím, ke kterému by lidstvo nemělo klíč. Přesto, nebo spíše právě proto jej zde, (alespoň ve zkrácené verzi), uvedu. Následující texty, týkající se Ahrimanova pokušení a nahlédnutí do tajemství mystérijní modlitby se mi jeví v dnešní době, nazývané apokalyptickou, rovněž aktuální.

MYSTÉRIUM GOLGOTY

Skutečné události :
- na golgotském kříži dokonal Ježíš,
- na Zemi nastává temnota ( zatmění Slunce),
- do hrobu je kladeno mrtvé tělo Ježíšovo,
- zemětřesení otvírá nitro Země, do něhož je tělo přijato,
- pokračující otřesy Zemi uzavírají, kámen je však odvalen.

Intelektuální vědění lidské duše starých dob nevystupovalo tak, aby záhady světa vysvětlovalo, resp.objasňovalo, ale tak, aby je zatemňovalo! Postavilo se před moudrost duchovního zjevení, jako se Měsíc staví před Slunce. Vývoj lidstva na Zemi dosáhl stupně, kdy se vědění staví před vyšší poznání.
Před jasnovidné vědomí vystoupí obraz kříže vztyčeného na Golgotě s tělem Ježíše visícím mezi dvěma lotry.
Snad bude někdy možné lépe pochopit souvislost zatmění slunce se zemětřesením a dokonce i k třaskavým, hromově rachotícím větrům v dolech.
Zemětřesení způsobené zatměním slunce otřáslo hrobem, v němž bylo uloženo mrtvé tělo Ježíšovo, a byl odvalen kámen, jenž hrob uzavíral. Země se rozestoupila a vzniklou trhlinou bylo do nitra Země přijato mrtvé Ježíšovo tělo. Při dalších otřesech se trhlina v zemi zase uzavřela, kámen však zůstal odvalen, a když lidé ráno přišli, shledali hrob prázdný.
Z kosmu tak byl nesmírně mocnou znakovou řečí postaven symbol na znamení toho, že do vývoje Země vstoupilo něco nového - nový vývojový impuls.
" Chtěl jsem vyložit onu ztrojnásobenou bolest společnou všemu lidstvu pro dobu od dvanáctého až ke třicátému roku života Ježíšova."
" Pochopit z toho něco lze jen tahdy, získáte-li si o tom představu, která bude s to hluboce otřást vaší duší. Získáte-li si představu o tom, co musel člověk z Nazareta vytrpět, aby mohl přistoupit k mystériu Golgoty, aby do zemského vývoje mohl vproudit Kristův impuls."
" To, co se obvykle nazývá Kristovým nanebevstoupením a následujícím vylití ducha na apoštoly, to odpovídá smrti pozemského člověka a jeho vstupu do duchovních světů. Zatímco člověk hledá po své smrti nebe v duchovní oblasti devachanu, přináší bytost Kristova lidstvu oběť tím, že nebeské království přináší sem, nebe na Zemi."
"...Aby evoluce lidí a celé Země pokračovala dál na základě a ve směru nového podnětu, který jí byl touto obětí dán."
"A to, co Kristovo lidství prodělalo mezi Janovým křtem a událostí svatodušní, stalo se proto, aby mohl být příbytek Boha v duchovním světě zaměněn za Jeho příbytek ve sféře Země. Stalo se tak proto, aby božská duchovní bytost Kristova mohla přijmout podobu, která by jí umožnila trvalý vzájemný styk s lidskými dušemi."


KRISTOVA BYTOST A STŘETNUTÍ S LUCIFEREM A AHRIMANEM
( po Janově křestu na Jordáně)
V těle Ježíše Nazaretského, když odešel do pouště,tedy v osamocení, setkala se Kristova bytost s Luciferem. Tak, jak Lucifer vládne a působí a jak se s pokušením přibližuje právě k lidem, když se přeceňují, když mají málo sebepoznání a pokory. Přistoupit k nepravé hrdosti, k sebepřeceňování, k velikášství, k pýše, to chce Lucifer a k tomu pokouší. Nyní se tedy Lucifer postavil k bytosti Kristově a řekl mu asi toto:
"Pohleď na mne! Ostatní říše, do nichž je člověk vsazen, a které byly založeny starými božstvy a duchy, jsou již zastaralé. Já chci založit novou říši, neboť jsem se oprostil od světového řádu. Všechnu krásu a nádheru starého světa, oproštěnou od starých bohů, ti dám, vstoupíš-li do mé říše, odloučíš.li se od ostatních bahů a budeš-li uznávat jen mne!"
Kristova bytost však právě přišla z duchovního světa. Věděla, kdo je Lucifer a jaký poměr k bohům má duše, která není svedena Luciferem.
Lucifer tedy zaútočil znovu a přizval si na pomoc Ahrimana, který podněcoval strach:
"Uznáš-li mne, tu ti svou neduchovností mohu dát možnost vrhnout se dolů, aniž by sis byl vědom toho, co se tě musí zmocnit, vstoupíš-li do lidského těla beze mne. Jen se mnou můžeš žít v těle beze strachu. Jen já tě mohu ochránit nevědomostí od strachu, vrhneš-li se dolů se mnou!"
Ale Kristus znal, jak získat sílu, kterou musí hledat každý člověk, má-li se povznést nad Lucifera a Ahrimana.
Třetí pokušení bylo skrze samotného Ahrimana:
"Chceš-li se honosit božskými silami, tedy udělej z kamení chléb, učiň chléb z nerostné říše!"
Na to Kristova bytost odpověděla:
"Lidé nejsou živi jen chlebem, ale také z toho, co duchovního přichází z duchovního světa!"
Ahriman však řekl, co bylo možné vědět jen na Zemi:
"Ty víš jen to, co činí duch, který sestupuje dolů z vyššího světa. Ty jsi ještě nebyl v lidském světě. Zde vládnou jiné zákony. Lidé jsou nuceni dělat z kamenů chléb, jim není možné živit se pouze duchem. Jsou nuceni živit se prostřednictvím peněz. A této moci hodlám použít!"
To byla oblast, v níž měl Ahriman ještě moc a převahu.
Když Kristus Ježíš opustil samotu pouště, cítil se povznesen nade vše, co až dosud prožil a co se naučil od svého 12. roku jako Ježíš Nazaretský. V naprosté mlčenlivosti putoval Kristus z místa na místo a pracoval s lidmi. Vyhledával zprvu místa, kde pracoval již dříve, kde ho lidé opět poznávali. A v těchto lidech nacházel skutečně to, o čem mluvil Ahriman, jehož výrok o chlebě v něm zanechal hluboký živý dojem.Nyní věděl, že je to život v tomto denním chlebě, jenž člověka odloučil od nebes, dohnal ho k egoismu a přivedl k Ahrimanovi.

MYSTÉRIJNÍ MODLITBA
Mnozí jej znali již z doby před jeho 30. rokem, jako bytost velmi laskavou, mírnou, milou a moudrou, s podmanivou silou lásky. Mnoho si vyprávěli o jeho lásce a mírnosti, když tento člověk žil s nimi. A nyní se pod vlivem Kristovým ukázala proměněná povaha Ježíšova. Vycházela z něho zázračná síla. Jestliže dříve cítili být jeho přítomností oblažováni, nyní se cítili být jeho vlivem uzdravováni. Stalo se, že lidé cítící proměnu Ježíše Nazareta nejhlouběji, stali se jeho učedníky a následovali jej. Pod jeho vlivem se stali jinými, než těmi, o nichž vyprávěl své matce před křtem v Jordáně: (Své matce líčil bolest a utrpení, kterými procházel od svého 12. roku.... ....Hluboko v Ježíšově duši se zahnízdila bolest a utrpení. Trápil se proto, že ona nezměrná kosmická zjevení, daná kdysi hebrejskému národu s těly uzpůsobenými tak, že mohla těmto zjevením rozumět: "Kdysi bylo rozuměno tomu, čemu učili proroci. Hebrejský národ rozuměl hlasu božímu.Vše , co se dnes může dostat na světlo, je pro lidstvo v podstatě bez významu. Ikdybych lidem zvěstoval tajemství staré Sluneční moudrosti, nejsou tu již lidé, kteří by tomu rozuměli. Kdyby tu byli kolem nás lidé, kteří by chtěli naslouchat, pak by to mělo nějaký smysl. A tak vše, o čem jsem věřil, že jsem to ve své duši uchoval, je bezcenné...")
Brzy se sešel celý zástup učedníků. V nich měl kolem sebe lidi, kteří byli ve svém základním duševním rozpoložení jakoby úplně noví. a tu mu zasvitla pozemská zkušenost Boha.
"Není mým úkolem říkat lidem, jak bohové našli cestu z ducha dolů k Zemi (k lidem), nýbrž jak lidé mohou najít cestu ze Země nahoru k duchu!"
A nyní mu opět přišel na mysl hlas Bathquolův a uvědomil si, že formule této staré modlitby, sestupující shora dolů musí být obnoveny tak, aby jimi lidé mohli hledat cestu zdola nahoru, do duchovních světů.
(pozn.: Vyprávěl své matce, jaká duchovní trápení prožíval při svém putování, kdy poznával nejrůznější místa v Palestině i mimo ni. Mluvil mnoho o velikosti a slávě pohanství, o tom, co žilo ve starých mystériích národů, co vproudilo do mystérijních kultů Přední Asie a Jižní Evropy, jak tyto kulty splynuly ve službě Mithrově a jak se tento obřad postupně proměňoval, až se dostal pod vládu démonických sil. Zubožený lid jej tenkrát postavil na pohanský oltář v domění, že on je kněz, který jim byl seslán a žádali od něj vykonání oběti, aby na ně zase mohlo sestoupit požehnání jejich boha.. Zhroutil se však jako mrtvý, jeho duše jakoby odešla, jakoby byla přesazena do říše slunečního bytí. Z této sféry nyní slyšel znít slova, jaká dříve slýchával prostřednictvím Bathquola, nyní však přicházel jaksi proměněn.V proměněném hlasu Bathquolově Ježíš z Nazareta slyšel:

" AUM, Amen! 
Vládnou zla,
svědkové uvolňujícího se já!
Jinými zaviněná vina vlastního ega
je prožívána v chlebě vezdejším,
v němž nevládne vůle nebes,
Neboť člověk se odloučil od Vašeho království
a zapomněl Vaše jména,
Otcové na nebesích."....)

Muselo nastat úplné obrácení cesty, obrácení vzhůru na cestu do duchovních světů. Tak se stalo to, co vzniklo obrácením proměněného hlasu Bathquola, tak vzniklo to, co zná křesťanství jako Otčenáš, jemuž učil Kristus Ježíš jako nové mystérijní modlitbě.

(otcové na nebesích:) Otče náš, jenž jsi na nebesích!
( a zapomněl Vaše jména:) Posvěť se jméno Tvé
(neboť se člověk odloučil od Vašeho království:) přijď království Tvé
( v němž nevládne vůle nebes:) buď vůle Tvá jak v nebi, tak i na zemi.
(tajemství chleba, ztělesnění člověka ve fyzickém těle, tajemství toho všeho, co si nyní mohl plně uvědomit prostřednictvím Ahrimanova ostnu, obrátil v prosbu, skrze kterou by mohl člověk vycítit, že také tento fyzický svět pochází ze světa duchovního, i když to člověk bezprostředně nevidí:)
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
( jinými zaviněná vlna vlastního ega:)
Odpusť nám naše viny, jakož i my
odpouštíme našim viníků
( svědkové uvolňujícího se já:)
ale zbav nás
( vládnou zla:)
od zlého.
Amen

"Moji milí přátelé, vylíčené události, které se projevují intuici v akašické kronice, musíme chápat jako něco nesmírně významného pro celý vývoj Ježíšův a tím i pro celý vývoj zemský.

Rudolf Steiner


♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

JANOVO EVANGELIUM - PŘEDPISY PRO VNITŘNÍ ŽIVOT

O PODSTATĚ ZASVĚCENÍ
Ve staré Atlantidě mohli lidé čerpat moudrost ze všeho, co je obklopovalo. Čím dále jdeme nazpět do pradávné minulosti, tím více se setkáváme se stavy vědomí, kterými lidé nabývali možnosti vnímat tvůrčí síly, které svět pronikají, duchovní bytosti, které nás obklopují. Vše, co nás obklopuje, vzniklo těmito tvůrčími bytostmi, a zřít je, znamená právě "poznávat".
Když se lidstvo vyvinulo k dnešnímu stavu našeho vědomí, vlastně teprve za našeho pátého poatlantského věku, pocítilo v duši touhu vniknout znovu do duchovních oblastí.
Vše, co nás obklopuje, je snem, iluzí a jedinou úlohou je proniknout ke staré moudrosti. Žáci dávných rišiů usilovali, aby nastoupili cestu jógy. Ta je měla přivést k nazírání do oblastí, ze kterých sami sestoupili. Usilovali opustit máju a vystoupit vzhůru do duchovních oblastí.
To je jedna cesta, kterou člověk může nastoupit.
Schůdnou cestu esoterního školení pro západní země přinesl zakladatel esoterního hnutí Christian Rosenkreutz. Připravovala se částečně již dlouho před vznikem křesťanství. Dostalo se jí zvláštní podoby velkým zasvěcencem, který jako Dionysios Areopagita v esoterní škole Pavla Athénského založil školení.Tato cesta leží mezi cestou křesťanskou a mezi cestou jógy. Cestou rosikruciánskou může jít každý, ať je činný v jakémkoli povolání a kterékoli oblasti života.
Čistá křesťanská cesta je poněkud obtížná. Kdo chce jít čistě křesťanskou cestou uprostřed moderního života, musí mít možnost odpoutat se na jistou dobu od vnějšího světa, aby do něho potom tím intenzivněji opět vstoupil.
Čistě křesťanská cesta je předepsána, pokud jde o metodu, v nejhlubší křesťanské knize, v Janově evangeliu, a pokud jde o obsah, v Apokalypse čili Janově Zjevení.
Janovo evangelium je zvláštní knihou. Je nutné ji žít, nikoli jen číst. Lze ji žít, uvědomíme-li si, že to, co obsahuje, jsou předpisy pro vnitřní život, a že je nutné, abychom je správně zachovávali. Křesťanská cesta žádá od svého učedníka, aby pokládal Janovo evangelium za meditační spis.

Základní předpoklad při rosikruciánském školení je ten, že je nutné mít nejpřísnější víru v osobnost - Ježíše Krista.Je nutné chovat v sobě aspoň možnost víry, že tato nejvyšší individualita, se fyzicky vtělila jako Ježíš z Nazaretu. Nebyl pouhým "prostým mužem", ne individualitou jako Sokrates, Platón, Pythagoras.. Musíme nahlédnout základní odlišnost jeho osobnosti od všech jiných. Spatřovat v něm božského člověka jedinečné přirozenosti, jinak nemáme správný základní pocit, jenž se objevuje, probouzeje duši.
Musíme pro to mít skutečně možnost, abychom věřili v prvá slova počátku Janova evangelia:
"Na počátku byl Logos a Logos byl u Boha a Bůh byl Logos" až ke slovům:
"A Logos stal se tělem a přebýval mezi námi".
Tedy duchovní bytost, přebývající mezi námi v tělesném obalu, ve fyzickém těle.
Pochopit slova Janova evangelia - "naplněného oddaností a pravdou" a to tak, že tato slova žijeme, stávají se silou a probouzí duši. Neboť to nejsou pouhá slova, nýbrž budivé síly, které dávají v duši vznikat jiným silám, které jsou zapotřebí pro zasvěcení.

Výpisky: Podstata zasvěcení, R.Steiner

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

LUKÁŠOVO EVANGELIUM


Duchovní bádání nám ukazuje, jak do Lukášova evangelia vplynulo buddhistické chápání světa, se vším tím, co dokázalo dát lidstvu. Opravdu by se dalo říci, že to, co proudí k člověku z Lukášova evangelia, je buddhismus. Ale tento buddhismus proudí z tohoto dokumentu přece jenom v docela zvláštní podobě. Proudí z něho tak, že v té podobě, jak je v něm obsažen, je srozumitelný i té nejprostší mysli.
V Lukášově evangeliu nám podivuhodné místo vypráví o tom, jak pastýřům na poli zvěstuje anděl, který se jim stal viditelným, že se jim narodil „Spasitel světa“. A pak se evange­lium zmiňuje, že když anděl dopověděl své zvěstování, přistou­pilo k němu „množství rytířstva nebeského“ (Luk. 2,13). Představte si tedy obraz, jak se tito pastýři dívají vzhůru a jak se jim zjevuje něco jako „otevřené nebe“, a jak se před nimi rozprostírají v mohutných obrazech bytosti duchovního světa. A co je pastýřům nyní zvěstováno?
To, co jim je zvěstováno, je oděno do monumentálních slov, do slov, jež zaznívala stále znova během celých dějin a stala se vánoční průpovědí v křesťanském vývoji. K pastýřům se nesou slova, která, kdybychom je správně přeložili, by zněla asi takto:
„Z výsostí se zjevují božské bytosti, aby zavládl mír dole na Zemi mezi lidmi, kteří jsou prodchnuti dobrou vůlí“ (Luk. 2,14). Lukášovo evangelium nám poskytuje obrazné imaginativní poznání z kroniky akáša.
V tomto obraze se ukazuje jeden z velkých duchovních proudů, který kdysi prostupoval vývojem lidstva; stále výš a výš, takže v době palestin­ských událostí už mohl jen zářit z duchovních výší na Zem. Před příchodem Krista Ježíše na Zem, několik století před ním, se naposled rozšířil v podoběbuddhismu.
Co lidem zazářilo v Indii, co tam kdysi rozechvívalo mysl a srdce lidí jakožto náboženství soucitu a lásky, jako veliký, obsáhlý pohled na svět, a co je i ještě dodnes pro velkou část lidstva duchovní potravou, to zasvitlo lidem poznovu ve zjevení, jež přijali pastýři. Neboť i tomuto proudu, bylo určeno, aby vplynul do palestinského zjevení.
Když se pět nebo šest století před naším letopočtem objevil na Dálném východě Buddha, mohl se stát tím, kým byl, jenom proto, že ve svých dřívějších inkarnacích už dosáhl v nejvyšším smyslu slova velmi vysokého vývojového stupně.

Když byla Zeměještě v raných stavech svého vývoje, ještě před dobou atlantskou a lemurskou, byla této bytosti, svěřena úloha, jež jí zůstala po všechny věky : měla působit od epochy k epoše, a pokaždé tlumočit zemskému vývoji tolik, kolik je schopen svými bytostmi přijmout.
Pro každou takovou bytost – tedy pro každého bódhisattvu – nastává proto doba, kdy dojde, řekněme, se svým kdysi dávno přijatým posláním – ažk bodu, kdy už se to, co byla s to nechat skanout „shůry“ do lidstva, mělo čas proměnit ve vlastní lidskou schopnost. Neboť to, co je dnes lidskou schopností, bylo dříve schopností božských duchovních bytostí, a bódhisattvové ji snesli z duchovních výsostí dolů k lidem.
Takový duchovní misionář tedy dojde k bodu, kdy si může říci: Dokonal jsem své poslání; lidstvu je teď dáno to, na co bylo připravováno po dlouhé a dlouhé věky. Když bódhisattva dospěje k takovému bodu, může se stát buddhou. To znamená, že pro něho nadejde chvíle, kdy už nemá zapotřebí se znova ztělesňovat ve fyzickém lidském těle jakožto bytost s určitým posláním.
A lidé pak mají ten úkol, aby dále rozvíjeli to, co k nim dříve proudilo z nebeských výšin, a aby si řekli: teď je na nás, abychom se vyvíjeli takovým způsobem, abychom dovedli tyto schopnosti vytvářet sami v sobě. Když tedy vývoj pokročil tak daleko, že tyto schopnosti mohly na Zemi již působit v jednom jediném lidském jedinci, byl vytvořen i zárodek vlohy pro to, aby je lidé mohli v budoucnu rozvíjet sami v sobě.
Doba, ve které žijeme dnes; díváme se na minulost, kdy lidstvo bylo jasnozřivé, a hledíme do budoucnosti, kdy lidé budou znova jasnozřiví. Stále je však mnoho lidí odkázáno na to, co vnímají smysly a chápou rozumem a mravním úsudkem. Ale lidé se budou moci pozvedat stále více k plnému pochopení, že soucit je nejvyšší ctností, a že lidstvo se nemůže ve svém vývoji dostat kupředu bez lásky.
To, co dnes lidé poznávají svou vlastní silou jako vznešenou ctnost soucitu a lásky, to, k čemu se dnes pozvedá mravní smysl člověka, tomu museli být po mnoho a mnoho epoch vyučováni z nebeských výšin. A učitelem lásky a soucitu v dobách, kdy lidé ještě nebyli s to chápat povahu soucitu a lásky, byl onen bódhisattva, který se potom naposled vtělil v Gautamovi Buddhovi.
Zadíváme-li se nazpět na vývoj od událostí v Palestině směrem do minulosti až k Buddhovu kázání v Benáresu (Váránasí), můžeme pochopit cestu, kterou se bralo křesťanství, cestu kterou tak velkolepě vylíčil pisatel Lukášova evangelia. Od té doby, kdy bódhisattva dosáhl stupně buddhy, nemusel se už vracet na Zem; byl od té doby duchovní bytostí, vznášející se v duchovních světech a zasahující už pouze z nich do všeho, co se dělo na Zemi.
A když se na Zemi připravovala ona nejdůležitější událost, stalo se, že pastýři byli na poli a zjevila se jim andělská individualita z duchovních výsostí, aby jim zvěstovala to, co líčí Lukášovo evangelium.
„A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského.“ Kdo to byl?
Kdo se tady zjevil pastýřům v nadsmyslovém obrazu, byl zduchovnělý, duchovním světlem projasněný (osvícený) Buddha, bódhisattva dávných dob, ona bytost – ve své duchovní podobě – jež po tolik tisíciletí přinášela lidem poselství lásky a soucitu. Teď, když už prošla svou poslední inkarnací na Zemi, vznášela se ve výsostech duchovního světa a ukázala se pastýřům v nebeských výších vedle anděla, jenž jim ohlašoval palestinskou událost.
Tak nás o tom zpravuje duchovní bádání. Ukazuje nám, jak se nad pastýři vznáší zduchovnělý bódhisattva z dávných dob. Ano, věci se tehdy seběhly tak – o tom nás zpravuje výzkum v kronice akáša –že v Palestině, „v městě Davidově“, se rodičům, pocházejícím z kněžské linie rodu Davidova, narodilo dítě. Toto dítě – zmiňuji se o tom výslovně – jež se narodilo rodičům, kteří, aspoň podle otce, pocházeli z kněžské linie rodu Davidova, toto dítě bylo vyvoleno k tomu, aby užod narození kolem něho zářilo a svou silou ho prostupovalo to, co mohlo vyzařovat z Buddhy, povzneseného do duchovních výší. Tak hledíme spolu s pastýři na jesličky, v nichž po svém narození ležel JežíšNazaretský, jak se mu obvykle říká; díváme se na něj a vidíme nad děťátkem od počátku svatozář; a víme, že tento obraz vyjadřuje sílu bódhisattvy, jenž se stal Buddhou, sílu, která dříve proudila k lidem zvenčí a která teď působila na lidstvo z duchovních výšin a uskutečňovala svůj největší čin, když svým jasem obestřela betlémské děťátko, aby se mohlo potřebným způsobem včlenit do vývoje lidstva.
Tehdy, když tato individualita, jež nyní z duchovních výšin ozářila svou silou ono dítě rodičů z Davidova rodu, se sama narodila ve staré Indii, to jest, když se Buddha narodil jako bódhisattva, tehdy spatřil moudrý stařec ve vidění celou mocnou velikost toho, co jsme dnes vylíčili. A to, co nejprve spatřil v duchovních světech, to podnítilo tohoto moudrého starce – jmenoval se Asita – aby se odebral do králova paláce a vyhledal tam děťátko – bódhisattvu. Když je uviděl, předpověděl jeho mocné poslání jakožto Buddhy. K otcovu zděšení tehdy Asita předpověděl, že dítě nebude vládnout nad otcovou říší, nýbrž že se z něho stane Buddha. Avšak potom se dal do pláče; a když se ho dotazovali, zdali snad dítěti hrozí nějaké neštěstí, odpověděl Asita: „Ó ne! Já pláču, protože jsem tak starý, že se už nedožiji dne, kdy tento Spasitel, tento bódhisattva bude putovat po Zemi jako buddha!“ Asita se už tehdy nedožil proměny bódhisattvy v buddhu, jeho pláč byl tedy z jeho tehdejšího stanoviska až příliš oprávněný. – Ale Asita, který tehdy viděl bódhisattvu jenom jako děťátko v paláci Suddhódanově, Asita se narodil znova jako ta osobnost, kterou nám Lukášovo evangelium líčí ve scéně, kdy rodiče za Ježíše přinášejí oběť do chrámu (Luk. 2,25‑35). Je to Simeon; evangelium o něm uvádí, že byl naplněn duchem, když k němu přinášeli děťátko. Byl to on, týž, který se kdysi jako Asita rozplakal, protože ve své tehdejší inkarnaci už nemohl prožít, jak bódhisattva se stane buddhou. Teď mu bylo osudem dopřáno prožít další stupeň ve vývoji oné individuality. A protože byl tehdy naplněn duchem, když přinášeli Ježíše do chrámu, viděl nad děťátkem z Davidova pokolení světelnou glórii, svatozář zduchovnělého, osvíceného buddhy. Tu si řekl: Teď už nemusíš plakat; to, co jsi tehdy neviděl, teď to vidíš; teď vidíš nad tímto děťátkem svého Spasitele v jasu duchovního světla: „Nyní propouštíšslužebníka svého, Pane, v míru.“

RUDOLF STEINER : LUKÁŠOVO EVANGELIUM

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Úloha bódhisattvů a Buddhova.

Netruchlete nad tím, že Mistr vás opouští. Něco vám tu zanechávám.

Byly doby, kdy lidé by nebyli za žádnou cenu dovedli pochopit sami ze sebe, že by soucit a láska mohly náležet k nejvyššímu vývoji lidské duše. Proto se musely vtělovat do lidských podob takové duchovní bytosti – k nimž patří například i bódhisattvové – které byly s to přijímat zjevení sesílaná z vyšších světů, jak působí síla soucitu, jak působí síla lásky, a které dovedly lidem sdělovat, jak se mají chovat v soucítění a lásce, protože lidé ještě nebyli zralí chápat to z vlastních sil. To, co dnes lidé poznávají svou vlastní silou jako vznešenou ctnost soucitu a lásky, to, k čemu se dnes pozvedá mravní smysl člověka, tomu museli být po mnoho a mnoho epoch vyučováni z nebeských výšin. A učitelem lásky a soucitu v dobách, kdy lidé ještě nebyli s to chápat povahu soucitu a lásky, byl onen bódhisattva, který se potom naposled vtělil v Gautamovi Buddhovi.
Tehdy, když se narodil, byl Gautama Buddha ještě bódhisattvou. To znamená, že se objevil jako bytost na tom stupni, k jakému se vyvinul ve svých předchozích inkar­nacích. On sám, kterého obyčejně nazýváme „Buddha“, se tedy narodil svému otci Suddhódanovi a své matce Májádéví jakožto bódhisattva. Ale protože se narodil jako bódhisattva, měl jako dítě schopnost jasnozření na vysokém stupni. Byl schopen nahlížet do hlubin bytí, byl schopen vidět všechny ty astrální mocnosti, které jsou původci divokých, bouřlivých,stravujících vášní.
Jeho rodina ho chránila před tím, aby spatřil vnější svět v jeho fyzické zkaženosti a v jeho útrapách a bolestech. Uzavřen v paláci, ochraňován před vším, byl hýčkán a rozmazlo­ván, protože se jeho rodina podle panujících předsudků domní­vala, že to náleží jeho stavu.
Ale násled­kem tohoto odříznutí od světa se u něho tím více projevovala síla vnitřního zření. A zatím, co byl pečlivě střežen, aby se k němu nepřiblížilo nic, co by připomínalo nemoc a bolesti, měl ve svém uzavření otevřený duchovní zrak pro astrální obrazy. Tak se kolem něho vznášely marnivé astrální vidiny všeho toho, co člověka stahuje v divokých vášních hloub a hlouběji.
Každý jednotlivý obraz jako by ho pudil ven, aby spatřil svět, aby takříkajíc opustil svoje vězení. Vedla ho nutkavá síla v jeho duši, neboť v něm, v bódhisattvovi, žila vznešená síla ducha. Žila v něm právě ta duchovní síla, jež souvisí s posláním tlumočit lidstvu celou sílu soucitu a lásky a všeho, co s tím souvisí. Proto se musel sám naučit znát lidstvo ve světě, musel je poznat právě v tom světě, v němž bylo schopno prožívat učení o soucitu a lásce svým mravním smyslem. Musel poznat lidstvo v jeho fyzické existenci. Musel vystoupit vzhůru a stát se z bódhi­sattvy buddhou, být člověkem mezi druhými lidmi. To mohl jenom za předpokladu, že se odvrátil ode všech schopností, jež mu zůstaly z dřívějších inkarnaci, že sestoupil až na fyzickou úroveň, aby v ní žil s lidmi.
Když tak jednou unikl stěnám svého palácového vězení, nalezl starého muže, starce. Do té doby ho směly obklopovat pouze obrazy mládí; měl věřit, že se na světě kromě kypící síly mládí nevyskytuje nic jiného. Nyní, na onom starci poznal, jak se na fyzické úrovni projevuje stáří. A dále teď potkal člověka nemocného, a pak spatřil mrtvé lidské tělo, čili poznal smrt ve fyzickém světě. To všechno teď vystupovalo před jeho duši, když se mohl doopravdy rozhlédnout po fyzickém světě.
Velmi příznačnou zmínku o tom, kým Buddha vlastně je, nacházíme v legendě, která je opět pravdivější než jakékoli výklady vnější vědy a která vypravuje: Když Buddha vyjížděl ven z královského paláce, jel na koni, který se tak velice roztesknil nad tím, že Buddha nyní chtěl opustit vše, do čeho se narodil – že samou lítostí nad tím zemřel a že pak byl vzat vzhůru jako duchovní bytost do duchovního světa. – V tomto obraze je vyjádřena hluboká pravda. Je tady užito právě obrazu koně pro určitou lidskou duchovní sílu,schopnosti, které jsou člověku ještě dány shůry, které člověk nevyvinul sám z vlastního nitra.
Když Buddha vykročil ven z královského paláce, nechal ty schopnosti, které se nevyvinuly z nitra duše samé, za sebou. Ponechává je v duchovních světech, z nichž ho napořád vedly. To je naznačeno oním koněm, jenž umírá ze zármutku, když ho Buddha opouští, a jenž je pak přenesen do duchovního světa.
Ale pouze krok za krokem se Buddha může stávat tím, čím se ve své poslední pozemské inkarnaci měl stát. Musí se totiž teprve naučit znát v oblasti fyzické existence to, co jako bódhisattva znal jenom z duchovního náhledu. Seznámí se nejprve se dvěma učiteli. Jeden je představitelem onoho staroindického názoru na svět, jenž se označuje za filosofii sánkhja, druhý je představitelem filosofie jógické. S těmito oběma se Buddha seznámí a zahloubá se do toho, co mu jsou s to poskytnout. Žije v tom. Neboť každá sebe vyšší bytost musí se teprve krok za krokem vpravovat do těch vnějších věcí, které si lidstvo ve vnějším světě zatím vydobylo. I když se tomu takový bódhisattva dokáže naučit rychleji – ale i on se tomu musí teprve učit. I kdyby se onen bódhisattva, který žil asi pět nebo šest století před naším letopočtem, narodil dnes, musel by – tak, jako se děti učí ve škole – nejprve dohnat to, co se mezitím událo na Zemi, zatímco on žil v nebeských výšinách. Tak se musel i Buddha seznámit s tím, co se událo od jeho posledního vtělení na Zemi.
A tak se učil znát od jednoho z těch učitelů filosofii sánkhja, od druhého filosofii jógickou. Tak mohl nabýt nejprve přehledu o světových názorech, které v té době pro leckoho řešily záhady života, a mohl poznávat, co prožívala duše, když na sebe dala působit těmto názorům.
S filosofií sánkhja mohl do sebe přijmout filosofický názor o světě, skloubený jemnou logikou. Ale čím více se do něho vžíval, tím méně mu dostačoval. Bylo to nakonec jen jakési jemné předivo, a nebyl v něm živoucí život. Cítil, že zdroje pro to, co měl v této inkarnaci vykonat, musí získat odjinud než z tradiční filosofie sánkhja.
To druhé byla filosofie jógická, jak ji známe z podání Pataňdžaliho, hledající spojení s božstvem pomocí jistých vnitřních duševních dějů. Tak se nořil i do filosofie jógy, přijal ji do sebe, učinil z ní část své bytosti; ale ani tato filosofie ho neuspokojovala, neboť poznal, že to je něco, co se jen traduje z dávných dob, kdežto lidé by měli již nabývat jiné schopnosti; tj. musí dospět sami v sobě k mravnímu vývoji.
Když si Buddha vyzkoušel filosofii jógy ve vlastní duši, viděl, že ani ona nemůže být zdrojem pro jeho tehdejší poslání.Nato se dostal do kraje, kde žilo pět poustevníků. Cestou nejpřísnějšího sebeovládání, sebetrýzněním a odříkáním, se snažili proniknout k tajemstvím existence. I tuto cestu si Buddha vyzkoušel, ale i o ní si řekl, že mu nemůže být zdrojem pro jeho tehdejší poslání. Po nějakou dobu podstupoval sám všechna ta odříkání a sebetrýznění, jak je prováděli oni mnichové. Hladověl tak jako oni, aby z lidského života zapudil tělesnou žádostivost a aby tím vyvolal hlubší síly, které se uplatňují v duši právě tehdy, když tělo je oslabeno půstem, a jež pak mohou vést z hlubin lidské tělesnosti rychle do duchovního světa.
Ale právě protože Buddha už dosáhl onoho svého vývojového stupně, nebezpečí, jemuž by byli vystaveni, kdyby chtěli pronikat do duchovního světa jenom postními cvičeními a vnějšími prostředky, aniž by v sobě vytvořili nezbytný základ mravního smyslu, činného v nitru člověka samého.
Tak Buddha ještě jako bódhisattva pronikl až k oněm dvěma mezním bodům lidského vývoje, kterým by se měl člověk pokud možno úplně vyvarovat, právě protože není bódhisattvou. Přeložíme‑li si to do obyčejné lidské řeči, můžeme říci:
„Nejvyšší vědění je něco nádherného, nejvyšší vědění je něco krásného. Ale přibližuj se k němu s čistým srdcem, s ušlechtilým smýšlením, s očištěnou myslí, jinak se tě zmocní ďábel povýšenosti, ješitnosti a ctižádosti.“
– A druhé poučení zní:„Nepokoušej se vniknout nějakou vnější cestou, sebetrýzněním nebo půstem, do duchovního světa, ale očisti nejprve příslušným způsobem svůj mravní smysl, jinak k tobě přistoupí pokušitel z jiné strany.“ – To jsou ona dvě poučení, jimiž nám Buddha svítí na cestu až do naší doby. Tak nám Buddha v době, kdy byl ještě bódhisattvou, říká to, co patří v nejvlastnějším smyslu k jeho poslání. Neboť přinášet lidstvu tento mravní smysl v dobách, kdy lidé ještě nebyli schopni ho v sobě rozvíjet z vlastního srdce, to bylo vždycky jeho posláním. Proto, když poznal nebezpečí asketismu pro lidstvo, opustil těch pět poustevníků a odešel tam, kde se mohl způsobem přiměřeným naší dnešní době vnitřně pohroužit do těch schopností lidské přirozenosti, jež je možné v sobě pěstovat bez staré jasnozřivosti, dožívající ještě jako dědictví minulosti. V tomto vnitřním pohroužení mohl nyní dokázat to nejvyšší, co kdy lidstvo bude schopno těmito schopnostmi dokázat.
Pod stromem bódhi – stromem poznání – v devětadvacátém roce života, když opustil cestu jednostranné askeze, vzešly mu pak v sedmidenní kontemplaci ony velké pravdy, ty, které člověku zazáří, když usiluje, aby si osvojil v tichém vnitřním pohřížení to, co mu mohou dát nynější lidské schopnosti. Tehdy se před ním otevřely ony velké nauky, jež pak lidem hlásal jako takzvané „čtyři pravdy“, a ono velké učení soucitu a lásky, jak je hlásal v „osmidílné stezce“. Do dějin lidstva vstoupily tehdy, když pod stromem bódhi se bódhisattva Indů stal z bódhisattvy Buddhou.
Tehdy poprvé v lidstvu vyklíčily nauky o soucitu a lásce jakožto vlastní lidská schopnost, a od oné doby jsou lidé s to vyvíjet sami ze sebe soucit a lásku.
To je to podstatné.
Proto řekl Buddha ještě krátce před smrtí svým důvěrným žákům:
„Netruchlete nad tím, že Mistr vás opouští. Něco vám tu zanechávám. Zanechávám vám tu zákon moudrosti a zákon kázně; ty vám budou v budoucnu nahrazovat Mistra.“ To neznamená nic jiného než: Až doposud vám bódhisattva vštěpoval to, co je vyjádřeno těmito zákony; nyní, když svou inkarnací dosáhl spojení se Zemí, může se stáhnout zpátky. Neboť to, čemu dříve bódhisattva učil lidstvo, bude už nyní pohříženo do vlastního srdce člověka a člověk to bude moci rozvíjet z vlastního srdce jako náboženství soucitu a lásky.
To se tedy událo ve staré Indii, když se v sedmidenní niterné kontemplaci stal bódhisattva Buddhou. Tomu také učil v nejrůznějších formách své žáky, kteří byli shromážděni kolem něho.
R.STEINER- Úloha bódhisattvů a Buddhova.

©2012 Připravila: hravje pro http://novazeme2010.ning.com

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

KRISTŮV IMPULS

JAK POHLÍŽELI STAROHEBREJŠTÍ UČITELÉ NA JEŽÍŠOVA PŘEDKA


Postupujeme‑li v řadě předků Ježíše z Nazaretu – najdeme předka, který v sobě choval zárodky sedmičlánkové lidské přirozenosti. Víme, že v každém lidském těle jsou činnyčtyři články lidské přirozenosti: tělo fyzické, éterné, astrální a „já“,a že v budoucnu mají být další tři „duchovní já“ (manas), „životní duch“ (buddhi) a „duchovní člověk (átman). Byly to zárodky, vlohy, nikoli tak dokonale vyvinuté jako u Ježíše z Nazaretu.
I když to není vyjádřeno v zevním podání, starohebrejská tajná nauka to věděla. Věděla, že jednou žil člověk, o němž muselo býtřečeno: V něm působí sedm lidských článků tak, že je nutno označit je jako zcela pozoruhodné.
Tak u tohoto předka „já“ nazývali „Itiel“, aby tím naznačili, že v tomto předkovi muselo mít „já“ sílu – neboť slovo „Itiel“ znamená přibližně – „majitel síly“, onu odvahu, která se mohla stát, když se dědila pokoleními, správným nositelem „já“ oné vznešené bytosti, která se měla znovu objevit v Ježíši z Nazaretu.
Astrálnímu tělu onoho předkaříkali „Lamuel“; tím bylo naznačeno astrální tělo, které je vyvinuté tak, že zákon, zákonitost cítí nejen mimo sebe, ale že ji cítí, jakoby ji neslo v sobě.
Éterné tělo tohoto předka nazývali „Ben Jake; znamenalo to takové éterné tělo, které je co nejvíce propracované a může do sebe přijímat co možná nejdokonalejší návyky.
A fyzické tělo tohoto předka nazývali „Agur“z toho důvodu, že fyzická činnost, schopnost tohoto předka na fyzické úrovni spočívala v tom, že sesbíral to, co zde bylo ve starých legendách. Neboť „Agur“ znamená asi tolik jako „Sběratel“. Všechny světové názory a nauky byly shromážděny v Ježíši, tak se všechny vlohy vyvinuly užu tohoto předchůdce.
A to, co pracovalo v tomto předkovi jako„duchovní člověk“, „átman“, to nazývali slovem, jež přibližně znamená „miláček boží“ – „Jedidjah“, protože na této vloze k „duchovnímu člověku“pracovala se zvláštní péčí láska božských duchovních bytostí.
Co v tomto předchůdci působilo jako „buddhi“ neboli „životní duch“, o tom říkali: V tomto předkovi musí působit takový „životní duch“, že může působit jako učitel celého národa, aby se mohlo vylít na celý národ vše, co obsahuje tento„životní duch“, to označovali jako „Kohelet“.
A konečně „manas“ –neboli „duchovní já“ tohoto předka nazývali slovem „Salomo“ – protožeříkali: Taková „duchovní já“ musejí v sobě chovat vlohu k vnitřní uzavřenosti, – být v sobě v rovnováze; vnitřní rovnováha znamená„Salomo“.

Tak měl tento předek, kterého známe obyčejně jen pod jménem Schelomo, Schlomo nebo Salomo, tři hlavní jména: Jedidjah, Kohelet, Salomo; a měl čtyři jména vedlejší: Agur, Ben Jake, Lamuel, Itiel, protože tato jména znamenají čtyři schrány, kdežto první tři jména označují božské nitro.

Pro starohebrejské učení měla tato osobnost sedm jmen.
A když později lidé, také určité sekty mezi Židy samotnými, nebyli spokojeni se Šalomounem – nebudeme zkoumat, zda právem či neprávem –potom to lze vysvětlit tím, že v tomto Šalomounovi existovaly velké, významné vlohy, které se k danému cíli měly dále pěstovat, a které dotyčný člověk na určitém stupni vývoje ve svém vnějším životě naprosto nemusí potřebovat; že snad právě pro to, co měl přenést jako vlohu na své potomky, proto byl, právě kvůli těm vysokým silám, více vystaven možnosti chybovat nežjiný člověk, který takové schopnosti nemá. Co bychom u Šalomouna označovali jako morální chybu, to neodporuje tomu, co spatřují v Šalomounovi starohebrejci, ba právě naopak – právě z této skutečností se dá vysvětlit jeho chybování.
Tak pohlíželi starohebrejští učitelé na Ježíšova předka, jehož významu vzhledem k celému poslání starohebrejského národa si byli plně vědomi. Všechny vlohy této osobnosti se potom pěstovaly dále a objevily se v esenci, výtažku tehdy, když jich bylo ve světodějném vývoji zapotřebí. To je něco, na základě čeho můžeme tušit, jaká zákonitá tajemství se skrývají za vývojem lidstva.



pozn.
Duchovní věda není na světě proto, že jednotliví lidé ji s potěšením a sympatií šíří, pěstují, nýbrž přišla jako nezbytná do světa proto, aby lidé mohli porozumět tomu, co se bude v budoucnu dít.
A nezaměňovat události s mylnou materialistickou představou, jelikož se materialismus velice rozšířil i do duchovních světových názorů a působí tam obzvláště škodlivě.
Mohl by způsobit, že by lidé nedokázali to, co má být pochopeno skutečně v duchu, ale že to budou hledat ve hmotném světě.
V době vystoupení Jana Křtitele a Ježíše z Nazaretu bylo lidstvo tak daleko, že prostřednictvím zušlechtěných vlastností mělo přijmout impuls opětovného vystoupení do duchovních světů.
Aby člověk nalezl spojení s duchovnem ze svého „já“ a odtud mohl nejhlubší nitro –podstatu své bytosti – proniknout vědomím: náležím božsky‑duchovní říši.
To mohlo nastat pouze vlivem toho, že Kristus z pozemského života vštípil, nechal vplynout svoji bytost pozemským bytostem a „já“ se mohlo prostoupit tím, co tu existovalo jako předobraz Krista.
Proto si člověk mohl říci: Nyní jsem se svým „já“ v duchovní říši, v království nebeském.
Jak jsme vedeni z velkých Kosmologických nauk, je všude poukazováno na sílu nitra, která má najít svůj střed v samotném „já“. K tomu bylo potřeba změnit smýšlení lidí, aby uvěřili, že své spojení s královstvím nebeským lze najít ve stavu plného sebeuvědomění (vědomí jáství).
„Změňte smýšlení duše neboli myšlení, neboťkrálovství nebeské vstoupilo až do jáství!“
A tak, jako je pravdou, že křesťanství musíme brát ve svém počátku již od doby, kdy lidstvo sestoupilo na pozemskou úroveň – od zlidštění božské bytosti ve fyzickém těle
– právě tak je pravdou, že se lidé dnešní doby musí pozvedat vzhůru, aby pochopili Kristovu bytost samu z vyššího, duchovního hlediska.


R.Steiner: KRISTŮV IMPULS

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

R.STEINER-MICHAELSKÁ IMAGINACE

S nastávajícím podzimem přichází čas zkoušek. Začíná nádech, zatímco v létě člověk vydechoval, nyní se vědomí vrací do nitra a nastává konfrontace – boj světelných a temných sil v nás. Tento boj se neodehrává vně, ale uvnitř – v našich duších. Michaelský boj svádíme denně ve svém nitru. Je to boj mezi jasným bdělým vědomím a temným nevědomím, jehož dějištěm je naše duše.
celé:

http://waldorf.pb.cz/svatek-archandela-michaela/

R.Steiner- MICHAELSKÁ IMAGINACE

Staneš se pánem tohoto děje – který se jinak bez tvého vědomí přírodně rozvíjí – staneš se pánem tohoto děje, když stejně tak, jako se vděčně přikláníš k narození Vykupitele o Vánocích, jako s hlubokým, vnitřním, duševním pohnutím prožíváš dobu velikonoční, budeš prožívat o této podzimní Michaelské slavnosti jak má v tobě růst vše, co se v člověku má vyvinout proti pohodlnosti, proti úzkostnosti, k vnitřní iniciativnosti, k svobodnému, silnému, statečnému chtění. Slavností silného chtění by měla být slavnost Michaelská. Bude-li tomu tak, sdruží-li se tak přírodní poznání s opravdovým duchovním lidským sebevědomím, dostane se slavnosti Michaelské správného koloritu, správného zabarvení.
Proto je opravdu nutnou, dříve než bude moci lidstvo pomýšlet na svěcení Michaelských slavností, obnova celého duševního smýšlení. Neboť právě tato obnova celého duševního smýšlení se má slavit při slavnosti Michaelské. Nikoli zevně nebo jako nějaká konvenční slavnost má být tato slavnost konána, nýbrž má být slavností, obnovující celého vnitřního člověka. Tím se skutečně musí Michaelská slavnost stát, jestliže má být důstojně ustanovena.
celé:
http://www.bdelost.sk/diela/steiner/steiner_michaelska_imaginace.htm

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

SPIRITUÁLNÍ VĚK

Dřívější doby jsou rozdílné - ba pro naše dnešní materiální nazírání dokonce velmi rozdílné.
Když duše sestoupila sama pracovala na těle během všech svých vtělení.
Práce, kterou člověk nyní může konat na svém hustém těle fyzickém, je poměrně nepatrná.
Co se děje v lidské duši, to vše přetváří stavbu lidského těla.
Lidská bytost, která byla zralá, aby pokračovala sama ve svém vlastním vývoji, byla jakýmsi způsobem vyloučena z mateřské bytosti.Zhuštěním podstaty člověka v kosmu je spojeno jeho sestupování do materiálního světa. A s tím je spojen vývoj jiné síly, která by se bez tohoto sestupu vůbec nemohla vyvinout: egoismus. Ten má dobrou i zlou stránku. Je základem lidské samostatnosti a svobody. Avšak jeho rub je důvodem všeho špatného a všeho zla. Aby se člověk mohl naučit konat dobro ze svobodné vůle, bylo nutno aby prošel silou egoismu. Silami, které ho dříve vedly, by byl nutně nabádán vždy jen k dobru.Bylo nutné aby nabyl možnosti jít sám vlastní cestou. Právě tak, jako sestoupil, musí nyní opět vystoupit do duchovnosti.
Jako je tento sestup spojen se vzrůstem egoismu, tak je vzestup závislý na tom, že nesobeckost, pocit sympatie mezi lidmi, bude sílit.
Spirituální věk znamená překonání egoismu.
"Kdo neopustí otce, matku, ženu, dítě, bratra, sestru, ten se nemůže stát mým učedníkem".
Tato slova poukazují, že na místo všech krevních svazků má vstoupit duchovní svazek mezi dušemi, mezi jednotlivými lidmi. Vyvstává otázka, jakými cestami dosáhne lidstvo spirituality, překoná materialismus a dosáhne sbratření, vytvoření všeobecné lásky? Mohli bychom si myslet, že je zapotřebí, abychom s největší váhou zdůrazňovali všeobecnou lidskou lásku a že tato lidská láska se musí již brzo dostavit, nebo že je nutné zakládat sdružení, která si stanoví za cíl pěstovat všeobecnou lásku mezi lidmi.
Naopak, čím více člověk mluví o všeobecném bratrství a lidství v tom smyslu, že se těmito hesly opájí, tím egoističtějšími se lidé stávají. Neboť právě tak, jako je smyslová rozkoš, je i rozkoš duševní. Dokonce je rafinovanou rozkoší říkat: "Chci se stále více a více povznést v mravnosti."Je to v základě myšlenka, která nepůsobí sice obvyklý egoismus, avšak zato egoismus rafinovaný.
Vznik lásce a soucitu v průběhu lidského vývoje nedáme tím, že je zdůrazňujeme. Lidstvo bude vedeno k bratrství spíše něčím jiným, a sice samotným spirutuálním poznáním.
Kdyby se mluvilo sebevíce o lásce a sbratření, kdyby se zakládalo na tisíce sdružení, nepovedou k cíli, byť by byla sebelépe míněna.Důležité je, abychom konali to, co je správné, vědět, jak je nutné toto bratrství založit. Jen lidé, kteří žijí ve společné, pro všechny lidi platné esoterní pravdě, spojí se též v jedné pravdě.
Jako slunce spojuje květiny, které se k němu obracejí a z nichž každá je přece individualitou, tak musí být pravda, o kterou všichni usilujeme, jednotná. Pak se na této cestě shledají všichni lidé. Lidé musí o pravdu energicky usilovat a pracovat, pak teprve mohou žít spolu harmonicky.
Nemusíme se odvolávat na to, že mohou být různá hlediska pravdy. Je nutné získat zkušenost, že je jen jedna jediná pravda. Ta nezávisí na hlasování lidu, ale je pravdivá sama v sobě. Neboť můžeme dát hlasovat o tom, že tři úhly v trojúhelníku se rovnají 180ti stupňům? Je lhostejné, zda to připustí miliony lidí, nebo ani jeden. Jestliže jsme poznali tuto pravdu, pak pro nás platí, je pro nás pravdivá. V pravdě není demokracie. Kdo se s tímto názorem ještě nedokáže ztotožnit, ten nepronikl ještě dost daleko v pravdě, a odtud pochází veškerý spor o pravdu.
Pokud jeden tvrdí to, druhý ono, pak je jedno z toho nepravda. Často panuje nepřístojnost usuzovat o věcech spirituálních dříve, než z nich člověk něčemu rozumí.
Cílem a posláním šestého poatlantského lidstva: popularizování spirituálních pravd v nejširším okruhu. Vnášet tyto pravdy všude do života a tam je bezprostředně prakticky upotřebit.
Odtud pochází škola nového zasvěcení, která přímo počítá s tím, že je nutné vést lidstvo do nového časového okruhu. Tak se váže princip lidského vývoje s pojmem zasvěcení.

Poznání nejvyšších životních zásad přichází často později než jsme je použili.
Kdyby lidstvo chtělo čekat se zažíváním, až by poznalo zákony zažívání, pak by nebyl možný jeho vývoj.
Copak dítě zná mluvnická pravidla řeči, když se naučilo mluvit?
Proto musíme klást váhu na to, aby člověk přistoupil pomocí spirituálních nauk k tomu, co ho bezprostředně obklopuje, dříve než se zabývá tím, co lze najít v nejvyšších světech, co poskytuje vědomosti o astrálním a dévachanském světě.Neboť jen tak chápeme, co se děje v našem okolí, do kterého musíme sami zasahovat.
Kdo poznává za účelem poznání a nahlížení do vyšších světů, ten si počíná egoisticky. Kdo však poznání vnáší do bezprostřední praxe denního života, ten pracuje na dalším postupu příštího vývoje lidského.
Spirituální esoterní moudrost vytváří příští lidstvo.

Pohlédneme-li trochu do budoucna, neplatí již pojmy, kterých jsme použili v minulosti nebo v přítomnosti. Hlavní věc je, aby člověk to, co uvedl v krásný pojem, nepokládal za věčnou moudrost. Musíme si zvykat na to, abychom učinili pojmy pohyblivými a poznali, že se mění. Možnost přejít od pevných, ztuhlých pojmů k pojmům pohyblivým, tento život od dogmatu k pohyblivému, tvárlivému pojmu je nutné vypěstovat mezi lidmi, kteří chtějí být nositeli budoucna. Neboť jako se mění doby, musí se měnit i naše pojmy, chceme-li tyto doby chápat.

RUDOLF STEINER - Budoucnost lidstva

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥


♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

(lektor grafologických kurzů):

Rudolf Steiner: Evoluce lidstva

Ve svých článcích "Z kroniky Akáša" (1904-1908) Rudolf Steiner načrtává v obrovském měřítku evoluční plán vývoje lidstva.

Činí tak na základě vnitřní duchovní zkušeností (duchovní vědy), která nemá být rozporující s vědeckými fakty, ale má se (tak jako se klasická věda orientuje na pozorování vnějších fenoménů skrze tělesné smysly) zaměřovat na pozorování vnitřních fenoménů, která oblast smyslových dat překračují. Svou 'duchovní vědu' tedy chápe jako doplnění vědeckého poznání (jakoby pohled na tutéž řeku "z druhého břehu"); předpokládá, že by se k sobě měly oba druhy poznání v budoucnu více a více přibližovat. Materialistický filozofický světonázor - způsob interpretace faktů v určitém před-postoji (což je něco jiného než sama vědecká pozorování, měření a fakta) pokládá již ve své době (!) za přežitek. Jako hlavní argument uvádí, že rozložení skutečnosti na nejmenší hmotné částice (atomy) nás ani o chlup nepřiblížilo vysvětlení fungování našich pocitů, myšlenek, vůle a dalších psychických procesů, které jsou na úrovni atomů stále nepozorovatelné. Materialistický světonázor potom může mít tendenci tyto fenomény pokládat za "neexistující" - v čemž Steiner nespatřuje nic vědeckého, ale spíše pověrám se podobající druh uvažování (vůči nimž tento světonázor paradoxně brojí nejvíce).

Steiner popisuje vývoj lidstva v několikanásobných sedmi-četných cyklech (7x7x7). (Každý z následujích 7 obřích cyklů se rozpadá na dalších 7 menších atd.) Názvy nemají přímo korespondovat s astronomickými tělesy, tak jak je známe dnes. (Označení jsou spíše symbolická).
  1. Saturnský
  2. Sluneční
  3. Lunární
  4. Zemský (v této fázi se nachází lidstvo nyní)
  5. Jupiterský
  6. Venušinský
  7. Vulkánský
V každé vývojové fázi lidstva je zahrnuto spolupůsobení myriád dalších bytostí z vyšších hierarchických struktur stvoření (která Steiner pojmenovává jako anděly, archanděly, trony a další).

Steinerův rozvrh chápu tak, 1) že stejný vývoj, který musí prodělat jednotlivec na své cestě za poznáním, musí v daleko širším časovém plánu jednou prodělat celý lidský druh jako celek (všechny kapky nakonec skončí v moři). 2) S evolucí člověka je nedělitelně propojen vývoj celého kosmu a všech forem života, které člověka obklopují jako jeho prostředí (minerály, rostliny, zvířata - dokonce i planety). Je to poněkud domýšlivě antropocentrické - činit z člověka žijícího na tomto zrnku písku zvaném Země pupek všehomíra - ale koneckonců je to přeci 'antroposofie', tak co bychom čekali.


1. V Saturnském cyklu "evolvuje" krystalická říše, struktura minerálů a fyzických tkání budoucího lidského těla. V této fázi neexistují lidé, jak je známe dnes, ale objevuje se jakési zárodečné temné všeprostupující málo diferencované vědomí, korespondující zhruba s tím, co dnešní člověk může zažívat ve vědomí hlubokého tranzu. Čili tato úroveň vědomí je v nás stále přítomna, jen je překryta dalšími vrstvami vědomí o vyšší frekvenci, takže nám už není zřetelná. Naše dnešní fyzická (hmotná) těla jsou v podstatě důsledkem cyklických procesů zdokonalování této Saturnské struktury (která probíhala opakovaně v menších cyklech ve fázích 2-4). Můžete si představit libovolnou část lidského těla (kost, sval, orgán, buňku, neuron) a nyní si představte, jak dokonalý by musel být počítač či jak kreativní by musela být inteligence, která by byla (v dnešní době) schopna navrhnout a zkonstruovat tak nádherně funkční a spolehlivě fungující design. V tomto smyslu jsou naše fyzická těla jakoby "napřed" daleko za jakýmikoli našimi schopnostmi současného vědeckého poznání. (Náš hardware je tak dokonalý, že náš software nad tím může jen žasnout, protože by zatím nic takového stvořit nedokázal).

Mezi těmito gigantickými cykly vždy následuje mezistav klidu "pralaya".

2. Ve Slunečním cyklu se pak rozvíjí "éterické tělo" (zhruba to, co Aristoteles mínil vegetativní duší), čili ona schopnost životnosti, jíž disponují rostliny (přijímání výživy, energie, rozmnožování). V této fázi prý Slunce ještě neexistuje jako ústřední hvězda našeho systému, ale jako planeta, která není oddělená od dnešní Země a Měsíce (tehdy byly jediným tělesem poskytujícím optimální prostředí pro evoluci člověka). Ani v této fázi ještě neexistuje člověk, jak jej známe dnes. Tělo má prý podobu rostliny, s tím ale, že "hlava" je obrácena směrem dovnitř Slunce, zatímco končetiny jakoby "vlají" odstředivě ven. Vědomí v této fázi koresponduje s tím, co nyní zažíváme jako hluboký spánek beze snů. Čili i tato rovina vědomí je v nás stále přítomna a v hlubokém spánku se do ní noříme. Ani v této ani v další fázi ještě neexistuje rozdvojené pohlaví - rozdělení na muže a ženy; člověk se rozmnožuje "sám ze sebe", vytváří své odnože jako (i dnes) některé druhy rostlin. Všechny rostliny na naší planetě jakoby dosud existují (žijí) na této rovině vědomí, jež se (v našem pojetí) jakoby podobá spánku. Je totiž nutno pochopit, že každý evoluční vzestup (ve Steinerovském pojetí, jež se zde snažím interpretovat) vede k tomu, že část bytostí (tvorů) jakoby v určitém kroku postoupí o stupínek výš k vyšší komplexitě, zatímco jiná skupina (těchto "spolubratrů") sestoupí níž a v této úrovni "vegetuje" dál, popř. dále klesá. Tímto způsobem Steiner vysvětluje i existenci nám příbuzných primátů, kteří prý představují potomky určité skupiny bytostí, která klesla níž z již dosaženého vyššího stadia. (Nejsme potomci primátů, ale primáti jsou odnoží člověka, jež sestoupila níže jako slepé říční rameno z progresivnější vývojové větve. To však nastalo až později, ve 4. fázi, pozemské).

3. V Lunárním cyklu dochází k oddělení Slunce, Země a Měsíce na samostatná tělesa (Slunce a Měsíc se tedy jakoby odštěpí a vzdálí. Nejprve Slunce, Měsíc později). Rozvíjí se zde tzv. "astrální tělo", což je ta složka naší bytosti, která koresponduje s emocemi, chtěním a instinkty a která koresponduje s říší zvířat (což jsou živé bytosti, které jsou jakoby astrálním tělem ovládáni a na rozdíl od rostlin disponují pohybem), zatímco dnešní člověk má další složky osobnosti, jimiž může těmto instinktivně-emočním pohnutkám čelit. Jelikož od této fáze uplynulo méně času, než od fáze Saturnské, je i v dnešních lidech toto astrální tělo prý jakoby méně zdokonalené (evolucí vycizelované) než tělo fyzické. (Naše současné fyzické tělo bylo cizelováno již Saturnem, Sluncem a Lunou, resp. jejich vývojovými cykly - zatímco astrální jen Lunou). Lunární vědomí koresponduje s naším běžným snovým vědomím, kdy prožíváme sny a procesující obrazy a pocity během spánku. Bytosti, nebo tedy vlastně 'lidé', žijící v tomto cyklu se již jsou schopni pohybovat, ale nemají ještě diferencovány orgány umožňující dekódování vnější reality (zrak, sluch). Orientují se podle vnitřních barevných obrazů, které se však neobjevují nahodile, ale zákonitě, v reakci na vnější podněty (tepla, chladu, světla, příjemnosti, hrozby).

4. Pozemský cyklus. V tomto cyklu se rozvíjí rasa Atlanťanů (tedy lidí v určité fázi vývoje).

Původní Atlantida se podle Steinera nacházela v Indickém oceánu. Atlanťané a jejich vládcové (v jejich "klasické" epoše) se od dnešních lidí lišili mimořádnou schopností detailní a vše-uchovávající paměti, sepětím s přírodními silami, ale nízkým rozvojem racionálního myšlení. Jejich "technologie" byly spíše "organické" (dokázali čerpat např. latentní energii nevypučených semen, zatímco my spíše využíváme energii minerálů, které chemicky rafinujeme: uhlí / ropa). Lépe mohli využívat "životní energie" a ovládat své fyzické tělo: např. člověk si tedy (externí technologií) nerozdělal oheň, ale "pustil si do těla a kolem něj proud tepla". Na Zemi tehdy platili jiné fyzikální zákony (či spíše podmínky) než dnes, voda prý byla řidší a vzduch naopak hustší, klima bylo jakoby ustavičně zahaleno mlžným oparem.

Předchůdci Atlanťanů byla civilizace:

4.1. Polární,
4.2. Hyperborejská a
4.3. Lemurská.
4.4. Atlanťané (byli až čtvrtou civilizací zde na Zemi.)

Život Lemurianů Steiner líčí podrobně a sugestivně. Na rozdíl od dnešních lidí neměli schopnost paměti, a tedy ani řeči (nebo autonomního "já" s osobní minulostí, na níž by si mohli zakládat). Řídili se jakoby velmi přesným instinktem spojeným se skvělou pohybovou (kinestetickou) obratností a nutkáním k pohybu, který přinášel pocit blaha, zatímco jeho omezení pocity žalu, jež se zjevovaly ve vnitřním vědomí jako barevné obrazy (což bylo jakoby pokračování Lunárního cyklu). Instinkt fungoval jako jakýsi okamžitý vhled - pohlédli na kmen a ihned se jim zjevila představa, jak jej umístit při stavbě obydlí. Cítili se být v trvalém spojení s "životní silou", s kterou mohli cíleně (za použití nové kapacity - vůle) disponovat v souladu se svojí schopnostmi generování obrazů. Jedinci, kteří touto schopností (silou) disponovali, stáli v čele, ale jakmile o tuto sílu přišli, ztratili i své postavení ve skupině, neboť nemohli být hodnoceni na základě nahromaděných vzpomínek o jejich minulosti (slávy svých skutků), pokud neexistovala paměť. Ačkoliv neexistovala řeč, existovala již schopnost artikulace zvuků a zpěv sloužící k vyjadřování prožitků, obrazů a emocí, který jakýmsi způsobem ostatní uchvacoval. Podle Steinerovy vize tedy byla prvním jazykem vlastně hudba (a prvním smyslem byl sluch - diferencoval se prý dříve než zrak). Možná proto hudba v nás bezprostředně rozehrává tyto primární struny z těchto dávných stadií vývoje, z dob, kdy ještě neexistovala společná řeč, ale vědomí, prožitek a užaslé uchvácení existencí již ano. Muži žili drsným (spartánským) způsobem života, kde byl prostor pro přežití jen těch nejsilnějších a nejodvážnějších. Procházeli drsnými zkouškami, které měly testovat jejich schopnost snášet bolest. Ženy se naopak stávaly vnímavějšími vůči vnitřní obrazové (psychické) zkušenosti (vnuknutím od vyšších bytostí), čili v podstatě evoluce, "oduševňování" a "zušlechťování" lidstva stálo spíše na nich. (Včetně rozlišování dobra a zla, které se prý rodí také v této době).

Na počátku pozemského cyklu však lidstvo ještě nebylo rozdělené na 2 pohlaví, dokonce prý existovala epocha, kdy se vedle sebe vyskytovaly paralelně skupiny jednopohlavních (hermafroditních) a dvojpohlavních bytostí, přičemž ty dvojpohlavní postupně (jako novější odnož) převážili. Tento proces rozdvojení pohlavních rolí prý zvláštním způsobem korespondoval se vzdalováním Měsíce od Země (což je zajímavé, když si uvědomíte, že ženský 28mi denní menstruační cyklus stále koresponduje s cyklem měsíčním - na což nevím, jakou dává dnešní biologie odpověď). Fyzické tělo se tedy "vydesignovalo" do dvou odlišných podob, mužské a ženské, avšak vnitřní duše se naopak k této vnější diferenciaci zachovala komplementárně, tzn. mužská duše byla jakoby ženská, zatímco ženská duše mužská. (Což je jeden ze základních Jungiánských konceptů - Anima / Animus. Jestli Jung Steinera, svého 'souputníka' nečetl, to by v tom byl čert. Podle mě jej četl, ale jako zdroj inspirace jej - což je právě to nejpodivnější - zatajuje. Tím ale nechci říct, že není možné, že oba autoři dospěli ke stejné zákonitosti nezávisle na sobě. Více o tom pojednává tato kniha). K rovině tělo - duše se však připojuje ještě duch, který tuto komplementaritu sjednocuje na vyšší rovině (každá bytost je sama v sobě jakoby úplná a celistvá, i když na fyzické rovině to vypadá, že je jen "poloviční"). (Mimochodem, tento mýtus o dříve celistvých bytostech, jež se posléze rozpadly vedví, se objevuje v Platónově Symposiu a tvoří jeden ze základních motivů k rozpravám o Erótu.) Jak je to s tou duší a duchem, je složité téma, ale spokojme se prozatím s tím, že se jedná o dvě odlišné substance (zde se o tom rozepisuje další jejich současník, Klages) a toto odlišení je (nejen u Steinera) důležité. Vetknutí spojení s duchem v lidských bytostech se připravovalo již v předchozích stadiích právě za přispění oněch bytostí vyššího řádu.

Člověk je dle Steinera bytost (vývojově) složená ze 7 vrstev:

1) fyzické tělo
2) éterické tělo
3) astrální tělo
4) jáství (ego)
5) vyšší já (mentální sféra, manas)
6) životní duch (buddhi)
7) plně probuzený duchovní člověk (átman).

(Podobné rozlišení popisuje i Osho v knize Psychologie ezoteriky).
Ještě je důležité zmínit, že Steiner popisuje tuto Lemurianskou epochu tak, že prý platily trochu jiné fyzikální zákonitosti než dnes. Jednak fyzické tělo a hmotná realita nebyly tak pevné a neprostupné jako dnes, což vedlo k tomu, že lidská vůle mohla lépe a rychleji tvarovat tělo, tělesné orgány a určitým způsobem (přirozeným spojením s životní silou - u některých jedinců či skupin) i vnější realitu. Rozvinutím jiných schopností jsme v dnešní době již o toto samozřejmé instinktivní spojení s životní silou spíše přišli (resp. tato kapacita lidských bytostí se zanořila zpátky do nevědomí, kde spočívá v latentním stavu).

Subrasy Atlanstké civilizace

4.4.1. Z vývojové větve Lemurianů se odklonila určitá menší skupina bytostí, na níž spočíval další progresivní vývoj budoucího lidstva. Jednalo se o první subrasu Atlanťanů, kterou Steiner nazývá Rmoahálci. U nich se začíná více rozvíjet paměť a pocity (záznamy smyslů jsou ukládány a jedinci se k nim v subjektivním prožívání vrací). Tím se objevují další komplexní prožitky jako připoutání se k někomu - a jazyk. Jedině s pamětí se objevuje ta intence, že je vůbec užitečné dát něčemu nějaké jméno, říká Steiner. Jazyk vytvořil nový vnitřní vesmír slov korespondujících s věcmi venku. To byla základní skutečnost odlišující Rmoahálce a Lemuriany. Jejich slova však neměla jen význam (jako dnes) ale i moc. Jejich duše byla více spojená s přírodou a jejich slova byla nabitá tvůrčí, magickou silou. Mohli ovlivňovat růst rostlin, emoce zvířat (uklidňovat je či nabudit). Jazyk považovali za posvátný a nedovolovali si tato slova zneužívat (věděli, že by se to jako bumerang obrátilo proti nim nazpátek). Tato magická schopnost "síly slova" pak během další evoluce slábla.

4.4.2. Druhou subrasou byli Tlavatliané. Vyznačovali se rozvinutou osobní pamětí ve smyslu pocitu důležitosti a ambicí. Být znamenalo být slavný, známý, existovat v něčí paměti. Kdo byl proslulý nejzářnějšími skutky, stával se respektovaným vůdcem (což bylo u Lemurianů nemyslitelné, pokud svou osobní sílu již ztratil). Rozvinul se kult předků a další náboženská přesvědčení.

4.4.3. Třetí subrasou byli Toltékové. Jako první vytvořili státní útvary. Vůdcovství se předávalo z generace na generaci (jako u králů či faraonů). Nic z činů jeho předků nebylo zapomenuto. Steiner však připomíná, že v této době docházelo ke skutečnému živému přenosu obrazů - moudrosti z jedné generace na další - tudíž, každý rod se skutečně mohl vyznačovat speciálními schopnostmi a uměním. Klíčovou se stává nahromaděná osobní zkušenost. Vzniká osobnost v dnešním slova smyslu, pocit individuální výjimečnosti, jehož stinnou stránkou je možnost rozvíjení sobectví spojeného se zneužíváním osobní moci (což lidstvo v předchozích fázích ještě neznalo). (Pokud Jaroslav Dušek hovoří o "moudrosti Toltéků" možná má na mysli duchovní odkaz určité kultury, která tu existovala před tím, než lidstvo upadlo do stavu vyznačujícím se egocentrickým zneužíváním osobní moci. Rozpomínáním se na "Toltécké učení" se jakoby vracíme do stavu, který už tu přirozeně kdysi existoval, než byl ztracen a překryt lidskou omezeností).

4.4.4. Čtvrtou subrasou byli Pra-Turiané. Vyznačovali se tím, že své supra-normální schopnosti používali k sobeckým účelům a tužbám. Avšak tím způsobem, že stejnými silami byli recipročně zničeni. Jako obrana proti tomuto druhu zneužívání osobní síly se v této fázi objevuje schopnost myšlení.

4.4.5. Myšlení spočívající na srovnávání odlišných zkušeností, jejich zobecňování, kombinatorice a ve vytváření logických důsledků. Toto myšlení začalo regulovat původně nespoutaná přání. Objevuje se rozvaha (moudrost, uvážlivost obrácená dovnitř) tlumící impulzy k akci, jako nová oceňovaná kvalita. Pátou subrasu, která se zhostila rozvoje této kapacity, nazývá Steiner Pra-Semité. S rozvojem myšlení se ztrácí schopnost spolupráce s primární životní silou (magie), narůstá však schopnost (díky racionalitě a technice) pracovat s neživou přírodou (říší minerálů) - např. metalurgie.

4.4.6. Šestá subrasa, Akkadiané, rozvinula myšlení ještě více. Do čela skupin se už nedostávají vůdcové vyznačující se impresivní minulostí, ale ti, jež jsou nejvíce inteligentní (mazaní). Čím inteligentnější vůdcové, tím rychlejší schopnost inovace. K ní se však připojuje komplementární síla omezující "inteligentní sobectví" - síla zákonů (práva). Rozvoj práva je tedy úlohou Akkadianů. K tomu se pojí obchod, expanze a kolonizace.

4.4.7. Sedmou subrasou jsou Mongolové. Navazují spíše na 4. subrasu. Udržují si stále ještě spojení s primární životní silou (Bohem), i když ne už v podobě přímo působící magie, tak alespoň v podobě naivní, neotřesitelné víry v božskou sílu (ve všem živém), což jim v očích nepřátel dodává určitého úžasu a respektu vůči nim. V jejich potomcích stále cosi takového působí. (Napadá mě, zda podobné záchvěvy necloumaly českými husity?)

Dnešní civilizaci, v které se nacházíme nyní, nazývá Steiner jako Aryanskou. (4.5. Árjové / Indoevropané) . Zatímco Atlanťané (resp. jejich králové a kněží) se rozhodovali na základě (chrámových) kontaktů s vyššími silami a entitami, které jakoby jednali skrze ně (jsou jakoby řízeni shůry), Aryané prý disponují (na základě vytváření vlastního myšlenkového procesu) samostatnou vůlí a odpovědností za své činy. Ve světle rozvoje Aryanské kultury ostatní vývojové větve Atlanťanů stagnují a ztrácejí se ve vírech času, zanechávaje po sobě jen drobné ostrůvky v podobách kmenů, které tyto kulturní vzorce uchovávají.

V Atlantské době prý byla společnost rozdělená na bohy-inspirované vládce a snadno ovládanou masu lidstva. Onen třetí proud "myslících" (Pra-Semitů) je odveden stranou legendárním prorokem jménem Manu na izolované místo ve vnitřní Asii, kde se jim dostává poučení a zasvěcení ohledně božských neviditelných principů a moudrosti (včetně astronomie, meteorologie, etiky apod.) (Těžko zde nevidět jakousi paralelu k Mojžíšovi). Zajímavé je, že zatímco Manu odvede stranou jakousi malou skupinu progresivních Pra-Semitů (z nichž se následně mají vylíhnout určitým skokem Aryové), časově pozdější Akkaďané a Mongolové ještě v nastávajícím čase píšou své dějiny, přestože nevědomky kráčejí už jakoby slepou vývojovou uličkou. (Víra a primitivní životní síla ustupuje čím dál tím víc se zdokonalující racionalitě, která začíná vítězit).

Lidé jsou od této doby vedeni na základě vyšších dobrovolně přijatých idejí, jimiž mají možnost ovlivňovat své skutky - anebo na základě osobních egoistických pohnutek. Tato pomyslná čára dělí lidstvo podle primární životní motivace dodnes a je pro naši (Aryanskou) civilizaci charakteristická. Od Atlanťanských národů se také lišíme plně individualizovaným vědomím vlastního "já".


"
Pravděpodobná expanze indoevropské jazykové rodiny. V podstatě koresponduje se Steinerovým pojetím.
O etymologických souvislostech "dušezpytné" češtiny více v tomto příspěvku.

Naše Aryanská civilizace se zase skládá (tak jako Atlantská) ze sedmi menších epoch:

4.5.1. staroindická
4.5.2. perská
4.5.3. babylónsko-egyptská
4.5.4. řecko-římská
4.5.5. germánsko-západoslovanská (to je TEĎ)
4.5.6. slovanská (slovanská epocha, v nichž slované budou ústřední silou, teprve má přijít)
4.5.7. filadelfská (východoslovanská).

Dále Steiner rozvádí další mj. možnou evoluci orgánů fyzického těla (srdce, plíce, rozmnožovací orgány), které mohou v budoucnu atrofovat (rozmnožovací orgány se mohou stát nadbytečnými, pokud se naučíme replikovat jiným způsobem) nebo se naopak stát nositeli dalších (psychických, kreativních) funkcí, které v nich již latentně přebývají. (Plíce např. neslouží jen k dýchání, ale také k verbálnímu sebevyjádření v komunikaci - tato sebe-expresivní funkce bude pravděpodobně růst i do dalších rovin, než jaké si zatím dokážeme představit).

Přestože nemám nějaký připravený elegantní rám, do něhož by Steinerův obraz vhodně umístil tak, aby to korespondovalo se současným pojetím psychologie (to bych ten obraz asi musel, obávám se, hodně ořezat - obráceně - zarámovat dnešní psychologii někam do Steinera - by snad šlo již lépe). Chtěl jsem tento Steinerův obraz lidské evoluce sdílet, protože mě prostě zaujal. Připadá mi přinejmenším originální. Byl bych rád, kdyby třeba rozproudil nějakou diskuzi. Jistě se nabízí možnost různého "čtení", než jen čistě doslovného.

Jelikož nejsem antroposof, omlouvám se, pokud jsem jeho myšlenky nějak zkreslil; podal jsem je tak, jak jsem je pochopil při četbě jeho knihy "Z kroniky Akáša".

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥



Rudolf Steiner: Slovanský člověk
http://bdelost.sk/diela/vana/vana_slovansky_clovek.pdf
http://ografologii.blogspot.dk/2013/07/rudolf-steiner-evoluce-lidstva.html

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

http://probud.se/index.php/rudolf-steiner



Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů - 1. díl
Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů - 2. díl
Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů - 3. díl
Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů - 4. díl
Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů - 5. díl

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Zde jsou ke stažení Steinerova díla:

(Další odkazy v nabídce na pravé liště)

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥


©2013 Připravila: hravje