♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥Buď vítán a buď sám sebou. Jsi-li přítel, otvírám ti náruč i srdce, Jsi-li neznámým,dlouho jím nebudeš, Jsi-li nepřítel,láska tě přemůže.
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

proroctví z knihy Zasvěcení

Dva trendy - jeden starověký a jeden moderní - probouzí vědomí světa. Jsme svědky celosvětové a dynamické renesance starověké moudrosti. Jóga, meditace, životní síla řízení, akupunktura, ayurveda, a výsledky dalších postupů jsou nyní velmi rozšířené. Zároveň podobné poznatky se promítají do vědy a tvůrčí práce intuitivních průkopníků. Mysl-tělo, lékařství, kvantové vědomí, životní síla léčení, holistické zdraví, psychické povědomí, bojová umění jsou jen některé ze stovek čerstvých projevů nadčasové moudrosti.
Proč tyto dva trendy, co se nyní děje?
Lidský vývoj je cyklický. Vstoupili jsme pro nás do "nové éry" , ale je to věk, který sdílí vědomí stavitelů pyramid a starověkých mudrců, kdy povědomí o subtilní energii a vyšším vědomí byl standard - ne výjimkou.
AMIT GOSWAMI-KVANTOVÝ AKTIVISTAvideo(zde)

Každá pravda prochází třemi fázemi: Nejdříve je zesměšňována. Pak násilně odmítána. A nakonec je akceptována jako samozřejmost.
A.Schopenhauer
Abychom udělali pořádek ve světě, musíme nejdříve udělat pořádek v národě, abychom udělali pořádek v národě, musíme nejdříve udělat pořádek v rodině, abychom udělali pořádek v rodině, musíme nejdříve udělat pořádek ve svém osobním životě, abychom udělali pořádek ve svém osobním životě, musíme udělat pořádek ve svém srdci. Confucius

"Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvé vlastnosti,kterých se podvědomě snažíš nenávistí a bez úspěchu zbavit.Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil." J.MEDO

Buďte královský dědic, kterým opravdu jste! Buďte jako lotos, který ačkoli zrozen ze slizského bahna na dně jezera, pomocí své čisté síly vůle povstane nad vodu, aby viděl slunce a nechal se inspirovat jeho paprsky. Sathya Sai

Léčení duše je léčení energie, kterou jste si vytvořili v tomto nebo v minulém životě, je to tedy proces uvolňování energie připoutanosti k minulé situaci, člověku nebo věci.
Při cíleném léčení duše dochází ke zvýšení vibračního vzorce zhuštěné energie, aby se osvobodila a navrátila se do své duše.
Stav našeho energetického pole zajišťuje způsob, jakým způsobem přijímáme univerzální energii. Pokud frekvence vibračního vzorce (který je vtisknut na energetickém poli) není dostatečně vysoká, aby námi energie přirozeně proudila, jsme připoutáni k nižším energiím, které nás dostávají do konkrétních situací, které nám umožňují, abychom se odpoutali. Energie musí proudit. Pokud neproudí, jsme k něčemu připoutáni.

Odvracíme-li své vědomí od fyzické dimenze do dimenze duchovní - "vypneme-li" vnější svět, ať už zavřením očí, rozostřením zraku, meditací, spojením se s Vyšším Já - dostáváme inspiraci. Jednáme správně. Správně se rozhodujeme. Můžeme předvídat. Můžeme léčit. Můžeme svět učinit lepším místem k životu. JOSÉ SILVA

Nyní nastal čas pro vaše pravé já - krásné, nadané a zázračné - aby znovu povstalo. Toto je znovuzrození vaší skutečné
přir
ozenosti, kterou jste až do tohoto okamžiku skrývali nejen před druhými, ale i sami před sebou. Až v příštích dnech a týdnech pocítíte znovu nalezený pocit jistoty a nadšení, přivítejte jej s otevřenou náručí. A především se respektujte, milujte a ctěte, protože jste nádherné a talentované bytosti.

Select Language

translate

POHLAZENÍ




PŘÁNÍ


Na křídlech lásky obletět svět
Každého tvora pohladit a vrátit se zpět
Proměnit lásku v květy růže
A všem je rozdávat
Kamenná srdce otevřít
Nalít do nich něhu, cit
Zapomenout na hádky
Číst dětem pohádky
Z pohádek čerpat moudrosti
Zasmát se lidské hlouposti
Prohlédnout lidské duše
Netvářit se tak suše
Semínka lásky zasít do nich
A objevit lidský smích
A co nám lidem přát?
Já vím-auta, vily a citový chlad?
Já vím-sex,alkohol, pomíjivé radosti?
A stejně jsem si jistá-existují místa
tam láska by se ujala
a radost jiným dělala...

ze sbírky SVĚTLO A STÍN :




Neale Donald Welsh <<< O malé dušičce a slunci >>> 

Byla jednou jedna malá dušička a ta řekla Bohu, "Já vím, kdo jsem!"

A Bůh řekl, "To je báječné! Kdo jsi?"
A malá dušička vykřikla, "Já jsem světýlko!"
Bůh se zeširoka usmál. "Velmi správně!" Zatleskal. "Uhodla jsi."
A malá dušička zářila štěstím, protože přišla na to, s čím si lámaly hlavu všechny dušičky v království.
"Teda," říkala si malá dušička, "to je senzace!"

Ale brzy už jí nestačilo jenom vědět, kdo je. Malá dušička v sobě cítila podivné nutkání a chtěla teď to, kým je, skutečně zažít. A tak šla zpátky k Bohu (což vůbec není špatný nápad pro každou dušičku, která opravdu chce být tím, kým je)
a řekla, "Ahoj Bože! Když teď vím, kdo jsem, mohu to také prožít?"
A Bůh řekl, "Chceš říct, že chceš prožít to, kým už jsi?"
"No," odpověděla dušička, "vědět, kdo jsem, je jedna věc, ale skutečně to prožít je něco jiného. Já chci vědět, jaký je to pocit, když je člověk světýlko!"
"Ale ty už přece jsi tím světýlkem!" opakoval Bůh a znovu se pousmál.
"Ano, ale já to chci prožít!" plakala malá dušička.
"Dobrá," pravil Bůh a usmál se pod vousy, "Že mě to hned nenapadlo. Ty jsi měla vždycky ráda dobrodružství." Pak se výraz Božího obličeje změnil. "Je tu jen jedna věc..."
"Jaká?" tázala se malá dušička.

"No, na světě je pouze světlo, nic jiného. Vidíš, já jsem stvořil jenom to, co jsi, a proto pro tebe nebude jednoduché zažít, kdo jsi, neboť neexistuje nic, co nejsi."
"Cože?" zeptala se malá dušička, která teď byla celá popletená.
"Představ si," řekl Bůh, "že jsi svíčka ve slunci. Tam je tvoje pravé místo.
Jsou tam s tebou miliony, miliardy jiných svíček a všichni dohromady tvoříte sluníčko. A to sluníčko by nebylo sluníčkem, kdybys tam ty chyběla. Nebo kdyby chyběla jakákoli jiná svíčka... to už by nebylo to pravé sluníčko, protože by tak nezářilo. Ale otázka zní, jak můžeš prožít, že jsi světýlko, když se nacházíš uprostřed světla."
"Hm," broukla si malá dušička, "ty jsi Bůh, tak něco vymysli!"
Bůh se opět usmál. "To už jsem udělal," řekl. "Protože si neuvědomuješ, že jsi světýlko, když stojíš ve světle, obklopím tě temnotou."

"Co je to temnota?" otázala se malá dušička.
Bůh odvětil: "To je to, co nejsi."
"Budu se té temnoty bát?" popotahovala malá dušička.
"Jenom když budeš chtít," odpověděl Bůh. "Vůbec se není čeho bát, pokud se nerozhodneš, že se bát chceš. Vidíš, my sami jsme strůjci všeho. Stále něco předstíráme."
"Aha," řekla malá dušička a oddechla si.
Bůh potom vysvětloval, že pokud chce člověk něco prožít, objeví se pravý opak.
"Je to velký dar," řekl Bůh, "protože jinak se nedá zakusit vůbec nic.
"Neuvědomila by sis teplo bez chladu, nahoře bez dole, rychle bez pomalu.
Nevěděla bys, kde levá, bez pravé, tady bez tam, teď bez potom.
"Takže," řekl Bůh na závěr, "až budeš obklopena temnotou, nehroz jí, nekřič na ni, ani ji nezatracuj."

"Raději buď světýlkem ve tmě a neměj kvůli tomu zlost. Tak budeš moci zažít, kdo jsi, a všichni ostatní to také ucítí. Dovol svému světýlku, aby zářilo tak silně, že každý uvidí, jak jsi jedinečná!"
"Ty si myslíš, že mohu ostatním ukázat, jak jsem jedinečná?" zeptala se malá dušička.
"Samozřejmě!" uculoval se Bůh. "To víš, že můžeš! Ale nezapomeň, ' jedinečná' neznamená ' lepší' . Každý je svým způsobem jedinečný! Ale hodně lidí na to zapomnělo. Když ty však budeš dávat svou jedinečnost najevo, odváží se toho i oni."
"No tohle," řekla malá dušička a tančila, poskakovala, smála se a výskala radostí.
"Já mohu být tak jedinečná, jak chci, hurá!"
"Ano, a můžeš začít hned teď," řekl Bůh, který tančil, poskakoval, smál se a výskal radostí spolu s malou dušičkou. "Čím chceš být jedinečná?"

"Čím chci být jedinečná?" opakovala malá dušička. "Tomu nerozumím."
"No," vysvětloval Bůh, "být světýlkem znamená být něčím zvláštním, lišit se od ostatních. A lišit se můžeš čímkoli. Třeba tím, že budeš hodná. Nebo tím, že budeš laskavá. Nebo tím, že budeš vynalézavá. Nebo trpělivá. Napadá tě něco jiného, jak by ses mohla lišit?"
Malá dušička chvilku seděla beze slova. "Přišla jsem na hodně způsobů, jak bych se mohla lišit!" vykřikla poté malá dušička. "Mohu pomáhat. Mohu být štědrá. Mohu být přátelská. Mohu být ohleduplná!" "Ano!" souhlasil Bůh, "a v každém okamžiku můžeš být vším najednou nebo se lišit kterýmkoli dílčím způsobem. To všechno můžeš, protože jsi světýlko." "Já vím, co chci být, já vím, co chci být!" oznámila malá dušička s bezbřehým nadšením. Chci být jedinečná tím, že budu odpouštět. Copak to není zvláštní, když budu odpouštět?" "Ale ano," ujistil Bůh malou dušičku. "To je velice zvláštní."
"Dobře," řekla malá dušička. "Tím budu. Chci odpouštět. Chci zažít, jaké to je, když někomu odpustím."
"V pořádku," řekl Bůh, "ale je tady jedna věc, kterou bys měla vědět."
Malá dušička začala ztrácet trpělivost. Pořád jako by se objevovaly nové a nové komplikace.
"A jaká?" povzdechla si malá dušička.
"Neexistuje nikdo, komu bys mohla odpustit."
"Nikdo?" malá dušička nechápavě zírala na Boha.
"Nikdo!" opakoval Bůh.
"Všechno, co jsem stvořil, je dokonalé. Mezi všemi tvory není ani jediná dušička, která by byla méně dokonalá než ty. Rozhlédni se kolem sebe."

Až teď si malá dušička všimla, že se kolem shromáždil veliký dav. Zdaleka široka - z celého království - přišly dušičky, protože se rozneslo, že naše malá dušička vede tento neobvyklý dialog s Bohem a každý chtěl být při tom.
Malá dušička hleděla na bezpočet jiných dušiček, které se tady sešly, a musela dát Bohu za pravdu. Žádná nevypadala méně nádherně, méně velkolepě či méně dokonale než malá dušička sama. Shromážděné dušičky vypadaly jako zázrak a šla z nich taková záře, až musela malá dušička přivřít oči.
"Komu bys tedy chtěla odpustit?" zeptal se Bůh.
"S tebou ale není žádná legrace!" reptala malá dušička. "Já jsem chtěla vědět, jaké to je, když někomu odpustím. Chtěla jsem poznat, jaký je to pocit být jedinečná tím, že odpustím."
A malá dušička zažila, jaké to asi je, když je člověk smutný.
V tu chvíli však z davu vystoupila přátelská dušička. "Neboj se, malá dušičko," pravila, "já ti pomohu."
"Vážně?" rozzářila se malá dušička. "Ale jak?"
"Dám ti někoho, komu bys mohla odpustit."
"To bys udělala?"
"Samozřejmě!" zašvitořila přátelská dušička. "Vejdu do tvého příštího života a provedu něco, za co bys mi mohla odpustit."

"Ale proč? Proč bys to dělala?" ptala se malá dušička. "Ty, která jsi tak naprosto dokonalá! Ty, která vibruješ takovou rychlostí, že vytváříš oslnivé světlo! Proč bys měla chtít snížit své vibrace natolik, že tvé čiré světlo ztemní a zhoustne? Proč bys měla ty, která jsi tak lehoučká, že tančíš po hvězdách a pohybuješ se královstvím rychlostí své myšlenky, vstoupit do mého života a stát se tak těžkou, že mi provedeš něco zlého?"
"To je jednoduché," řekla přátelská dušička. "Udělám to, protože tě miluji."

Malá dušička vypadala, že ji odpověď překvapila.
"Nediv se," řekla přátelská dušička, "tys pro mě učinila totéž. Copak si nevzpomínáš? Ach, vždyť jsme spolu tančily mnohokrát. Tančili jsme napříč celými věky, veškerým časem. Na tolika místech jsme si spolu hrály! Tys na to prostě zapomněla.
"Obě jsme prožily všechno. Byly jsme nahoře i dole, nalevo i napravo. Byly jsme tady a tam, nyní i potom. Byly jsme mužem i ženou, dobrem i zlem - obě jsme byly oběťmi i pachateli.
"Setkaly jsme se už mnohokrát; jedna vždy poskytla té druhé skvělou a ideální příležitost vyjádřit a prožít to, co je.
"A tak," vysvětlovala dál přátelská dušička, "vejdu i do tvého příštího života a tentokrát budu ' ta špatná' . Provedu ti něco opravdu ošklivého a ty pak můžeš zažít, jaké to je mi odpustit."

"Ale co mi uděláš?" ptala se malá dušička s trochou nervozity v hlase, "co zlého mi provedeš?"
"Ále," mrkla na ni přátelská dušička, "něco už vymyslíme."
Potom jako by přátelská dušička zvážněla a pronesla tichým hlasem, "Máš pravdu v jedné věci."
"V jaké?" chtěla vědět malá dušička.
"Budu muset zpomalit své vibrace a velmi ztěžknout, abych ti mohla ublížit. Budu muset předstírat, že jsem něco, co se mi ani vzdáleně nepodobá. Proto tě prosím o jednu jedinou laskavost na oplátku."
"Ach, žádej, co chceš! Cokoli si přeješ!" křičela malá dušička a začala tančit a zpívat, "Budu odpouštět, budu odpouštět!"
Pak si malá dušička všimla, že je přátelská dušička podivně tichá.
"Tak co tedy?" zeptala se malá dušička. "Co pro tebe mohu udělat? Ty jsi takový anděl, že mi pomůžeš!"

"Jistěže je tato přátelská dušička anděl!" přerušil je Bůh. Každý je anděl!
Pamatujte si: poslal jsem vám samé anděly!"
A maličká dušička teď toužila ještě víc než předtím po tom, aby mohla přání přátelské dušičky vyplnit. "Co pro tebe mohu udělat?" zeptala se malá dušička znovu.
"Ve chvíli, kdy tě udeřím a srazím tě na kolena," odvětila přátelská dušička, "ve chvíli, kdy ti provedu to nejhorší, co si vůbec dokážeš představit - v té chvíli..."
"Co?" přerušila ji malá dušička, "co...?"
Přátelská dušička teď už jen šeptala.
"Měj na paměti, kdo jsem."
"Ach ano, budu!" vykřikovala malá dušička, "slibuji! Vždycky si tě budu pamatovat takovou, jaká jsi právě teď, právě tady!"

"Dobře," řekla přátelská dušička, "protože, víš, já budu muset předstírat tak věrohodně, že zapomenu, kdo skutečně jsem. A jestli si mě ty nebudeš pamatovat takovou, jaká opravdu jsem, možná budu žít v zapomnění strašně dlouho. A když já zapomenu, kdo skutečně jsem, třeba zapomeneš i ty, kdo jsi, a budeme obě ztraceny. Pak už by nás zachránila jen nějaká jiná dušička, která by nám oběma připomněla, kdo jsme."
"Ne, my nezapomeneme!" slibovala znovu malá dušička. "Já si budu pamatovat, kdo jsi! A budu ti děkovat za to, žes mi dala takový dar - možnost zakusit, jaké to je být tím, čím jsem."

A tak se dušičky dohodly. A malá dušička vstoupila do nového života a radovala se z toho, že je světýlko, což je velmi výjimečné, a že je výjimečná tím, že odpouští.
A malá dušička napjatě čekala, až bude moci vychutnat pocit, že je odpouštějící,a až za to bude moci poděkovat nějaké dušičce, která jí to umožní.
A kdykoli se malá dušička v tomto novém životě setkala s nějakou novou dušičkou, ať už jí ta nová dušička přinesla radost nebo trápení - a zejména tehdy, když jí přinesla trápení - měla malá dušička na paměti, co řekl Bůh.

"Pamatujte si," usmál se tehdy Bůh, "poslal jsem vám samé anděly."
http://novazeme2010.ning.com/profiles/blogs/o-...


MONOLOG  PANNY  SOFIE

Nepamatuji si už, kolik je mi let, ale jsem velmi, velmi stará. Před tisíciletími jsem stála po boku bájných králů a každému, kdo mě přijal za přítelkyni a rádkyni, jsem pomohla jeho říši přeměnit v kvetoucí zahradu. Znám tajemství věčného života a tato zem by mohla zůstat navždy půvabná a svěží jako můj dech, voňavá jako moje vlasy, jasná jako můj zrak a sladká jako mé rty. Všechno by se zachvívalo v líbezných tónech a barvách, kdyby …

Ale dnes jsem smutná. Lidé mě opustili a uctívají mé pokřivené obrazy – Chytrost a Rozumnost namísto mne. Ba co víc – falešně jim přidávají mé jméno!
A protože pán všech světů nechce, aby svobodná vůle lidí byla ovlivňována, nemohu ani já, Moudrost, pomoci dřív, než mě zavolají, dřív než mě poprosí.

Chytrost je chytrá, ale ne rozumná, protože rozumu nemá.

Rozumnost je rozumná, ale ne moudrá, protože nemá srdce.

Jen Moudrost je moudrá, a přestože je chytřejší než sama Chytrost a rozumnější Rozumnosti, je přece tichá, trpělivá, nezištná a laskavá.

Chytrost je rozpustilá lehká dívka. Poznáte ji podle povrchního smíchu a laškování. Dodrží-li slovo, tak jen náhodou. Někdy snad ukáže obdivuhodnou šikovnost a přičinlivost, ale je velmi krátkozraká a nevidí, že ve snaze ulehčit a zpříjemnit si přítomnou chvíli  si klade před sebe stále větší a větší balvany, které bude muset odvalit z cesty zítra.

Rozumnost je velmi vzdělaná, cílevědomá vypočítavá žena. Zkřížíte-li její plány, dokáže být zlá. Můžete se spolehnout, že dodrží slovo, je-li to pro ni výhodné. Ale pomozte jí nahoru, jakmile se bude držet pevně, odkopne s vámi žebřík.

V mnohých náboženských a filosofických kruzích si myslí, že mě mají. Křídou obkreslují obrysy mých stínů na zemi, když kráčím po nebesích. Ale i kdyby shromáždili sebevíc mých minulých stínů, já to nejsem. Kdo chce za mnou jít – ať se neobrací. Kdo chce se mnou vzlétnout, nesmí s sebou vléci žádnou zátěž z minulosti. Kdo mi chce sloužit, musí zavřít zadní vrátka. Kdo má tolik odvahy, aby v pevné důvěře udělal za mnou krok do prázdna, tomu slibuji, že dokáže-li to, v té chvíli se pod jeho nohama udělá most a on nespadne.

Lidé by si mne chtěli koupit v knížce anebo zaplatit školu, kde mne rozdávají. Já nejsem prodejná. Marně hledají návod, nějakou zvláštní techniku, aby mne získali, aniž by se museli samostatně duchovně hýbat. Co dostanou, jsou  v ž d y  jen mé nepravé náhražky. Chtějí mě totiž získat bez toho, aby museli změnit svůj život. A s podmínkou, že si ponechají své slabosti a zlé vlastnosti. Vybojujte si mne statečně, lidé! Co jste nevydobyli vlastní námahou, nač jste nepřišli sami, to se nepočítá!
                                                                             Panna Sofie jménem Moudrost

http://karelfunk.bloger.cz/Prace-na-svem-vyvoji/POKORA-A-MOUDROST

 

HORY SNĚNÍ



Hory snění

Nezajímá mě, jaké je tvé živobytí. Chci vědět, po čem toužíš a zda se odvážíš snít, abys naplnil touhy svého srdce.

Nezajímá mě, jak jsi starý. Chci vědět, jsi-li ochoten riskovat kvůli lásce, kvůli svému snu, kvůli dobrodružství života i to, že budeš vypadat jako blázen.

Nezajímá mě, jaké planety ovládají tvůj horoskop. Chci vědět, zda ses dotkl středu svého smutku, zda životní zklamání otevřela tvé srdce, nebo tě zranila a učinila netečným vůči strachu a další bolesti. Chci vědět, zda se dokážeš poprat s bolestí, mou či tvou, aniž bys ji schovával, zlehčoval či napravoval.

Chci vědět, zda dokážeš být s radostí, mou či tvou, zda dokážeš nespoutaně tančit a nechat se extází prostoupit od hlavy až k patě a nebýt tím, kdo nabádá druhé, aby byli opatrní, realističtí a dbali lidských omezení.

Nezajímá mě, zda ten příběh, který mi vyprávíš, je pravdivý. Chci vědět, zda dokážeš zklamat druhé, abys byl pravdivý k sobě, zda dokážeš přijmout obvinění ze zrady, ale nezrazovat vlastní duši, zda dokážeš nebýt loajální, a tudíž důvěryhodný.

Chci vědět, zda dokážeš každý den vidět krásu, dokonce i tehdy, když není pěkná, a zda z její přítomnosti můžeš udělat pramen svého vlastního života.

Chci vědět, zda dokážeš žít s nezdarem, mým i tvým, a přesto stát na břehu jezera a do stříbra úplňku křičet: "Ano!"

Nezajímá mě, kde bydlíš ani kolik peněz vyděláváš. Chci vědět, zda se dokážeš zvednout po noci plné smutku a zoufalství, vyčerpaný a unavený k smrti a udělat to, co je potřeba, aby děti přestaly plakat.

Nezajímá mě, kdo je tvůj přítel, ani jak ses sem dostal. Chci vědět, zda dokážeš stát v první linii a neustoupit ani o krok vzad.

Nezajímá mě, co a s kým jsi studoval. Chci vědět, co je ti vnitřní oporou, když se všechno kolem hroutí.

Chci vědět, zda dokážeš být sám se sebou a zdali skutečně máš rád ty, se kterými trávíš volný čas.

z knihy Pozvání - Oriah Mountain Dreamer
http://www.oriahmountaindreamer.com/
Překlad: Mgr.Ivana Valová 

 
BOŽE, PROČ SE ŽENY ROZPLÁČOU TAK LEHCE?
Malý chlapec se zeptal mámy: "Proč pláčeš?" "Protože jsem žena," řekla mu. "Nerozumím!" Řekl syn. Jeho máma ho jen objala a řekla: "A nikdy ani neporozumíš."
Později se chlapec zeptal svého otce: "Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?" ... "Všechny ženy pláčou bez důvodu," bylo to vše, co mohl otec odpovědět.
Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy ... pláčou.
Nakonec zavolal Boha a když se dovolal, zeptal se: "Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce?" 

 Bůh odpověděl: "Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná. 
Udělal jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa, ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí. 
Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí, které častokrát zažije od svých dětí.  
Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat, když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu navzdory chorobám a únavě bez stěžování si.  
Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy, když ji její dítě hluboce zraní.  
Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela navzdory jeho chybám a zformoval jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce.  
Dal jsem jí MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnost stát vedle něj bez výhrad.  
A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní, která je výlučně její, aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to zvládla. Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží beze slov tolik jako žena! 
"Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu jakým si češe vlasy. Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci, místu, kde sídlí láska.... Dejte si velký pozor, abyste nerozplakali ženu, neboť Bůh počítá její slzy! Žena vyšla z mužova žebra, ne z jeho nohou, aby byla pošlapána, ne z jeho hlavy, aby byla povýšená, ale z jeho boku, aby mu byla rovnou ... Z místa pod ramenem, aby byla chráněna, a vedle srdce, aby byla milována ... Všechny si zaslouží lásku, za jejich trpělivost, sílu, moudrost, cit a vytrvalost.Toto je pro všechny muže, kteří ještě nevědí, proč ženy pláčou...



Poselství: Michael Jacson - Uzdrav svět (Heal the world)



Michael Jacson: Uzdrav svět (Heal the world)

Je místo ve
tvém srdci,
vím, že je to láska,
a to místo by mohlo
být o hodně
jasnější než zítra,
a jestli se opravdu pokusíš,
nenajdeš tam vůbec nic
k pláči
uvnitř pocítíš,
že zde není bolest ani smutek.

Existují cesty,
kterými se tam dostaneš,
jestli dostatečně pečuješ
o své živobytí.
Vytvoř malý vesmír,
vytvoř lepší místo.

Uzdrav svět,
utvoř lepší místo
pro tebe a pro mě
a celou lidskou rasu.
Lidé zde umírají,
jestli dostatečně pečuješ
o své živobytí,
vytvoříš lepší místo
pro tebe a pro mě.

Jestli chceš vědět proč,
existuje láska, která
neumí lhát,
láska je silná,
přináší pouze radost,
jestli ji zakusíme,
uvidíme,
že v tomto posvěcení
již nepociťujeme
strach nebo hrůzu,
zastavíme skutečnost a
začneme žít.

Potom už to tak bude napořád,
lásky je dost pro
náš růst,
tak vytvoř lepší svět
utvoř lepší svět.

Uzdrav svět,
utvoř lepší místo
pro tebe a pro mě
a celou lidskou rasu.
Lidé zde umírají,
jestli dostatečně pečuješ
o své živobytí,
vytvoříš lepší místo
pro tebe a pro mě.

A sen, který jsme si představovali
odhalí svou radostnou tvář
a svět, ve který
jsme jednou věřili,
opět zazáří půvabem.
Tak proč pokračujeme
v přiškrceném životě,
zraňujeme zemi,
poutáme její duši,
přestože je jasně vidět, že tento svět je božský
bohem prozářený.

Mohli bychom létat tak vysoko
nenechat naše duše nikdy zemřít.
V mém srdci
cítím, že jste všechno,
mí bratři,
vytvořte svět
beze strachu
společně budeme plakat
slzy štěstí,
uvidíme pozvednutí národů,
jejich mečů
skrz jejich ostří.

Mohli bychom se tam opravdu dostat
dostatečnou péčí
o své živobytí.
Vytvoř malý vesmír
vytvoř lepší místo.

Uzdrav svět,
utvoř lepší místo
pro tebe a pro mě
a celou lidskou rasu.
Lidé zde umírají,
jestli dostatečně pečuješ
o své živobytí,
vytvoříš lepší místo
pro tebe a pro mě.

Pro tebe a pro mě ( vytvoř lepší místo)
pro tebe a pro mě (uzdrav svět, ve kterém žijeme)
pro tebe a pro mě (zachraň jej pro naše děti)
http://novazeme2010.ning.com/forum/topics/pose...




DVA KAPESNÍKY
V mateřské škole jeden chlapec stále nosil dva kapesníky. Učitelka se ho ptala proč. Chlapec jí odpověděl:
"Jeden mám na utírání nosu. Druhý mám na to, abych s ním utíral oči těm, kteří pláčou."

* * *

A co ty? Nosíš také dva kapesníky?

* * * - z knihy Příběhy pro potěchu duše, Bruno Ferrero





Byl tak jednoduchý, až to zaráželo...

Byl starý, ale člověk neměl dojem, že ho stáří tíží. Jeho oči se dívaly na svět s hlubokým pochopením a byly mládí samo. Plny soucitu a zcela prosty pýchy, byly tak čisté a hluboké, že v nich nebylo možné zaznamenat nejmenší pocit únavy nebo egoismu, oddělenosti od ostatních lidí. Neměl radostí, ale neměl už ani bolestí, netoužil ani v nejmenším po nebi a také se nebál pekla v obzoru širokém až po sám okraj světů.

Když ho Jaroušek s Lenkou poprvé spatřili, stál široce rozkročen mezi řádky jahod, které jako by se samy nabízely jeho motyčce. Byly bujné, temně zelené, bohaté a husté a slibovaly opět dobrou žeň, dobrou sklizeň, letos jako loni a jako předloni a dlouhá léta před tím. Všechno zde bylo bohaté, úrodné, jakoby stále šťastné kolem něho, ale jemu se to nezdálo být zvláštní, protože sám byl také takový a ani o tom nevěděl. Bylo samozřejmé, že vše je, jak má být.

Stará a nízká zídka, dlouho už oprýskaná, nevypadala přesto ošuměle, patřilo to k ní prostě, měla být takovou, jakou právě byla, stejně jako on sám byl, jak měl právě být - s poklidným úsměvem, vroubeným četnými vráskami kolem šedivých očí. Ale každá ta vráska se smála svému vlastnímu osudu se všemi ostatními.

Keře kolem zahrady prorůstaly jeden do druhého, ale nevypadalo to na biologický boj, spíš na spleť ústupků a dobrosrdečnosti, kde druhý doplnil, co první vynechal.

Domek byl jednoposchoďový, malý a úhledný a nepatřil mu nikdy; nikdy mu skoro nic na světě nepatřilo, ač on se vždycky o všechno dobře staral s péčí hospodáře. Byl ale za to zcela osvobozen od jeho pout a svazků. Žít takto samozřejmě byla pro něj samozřejmost, znamenalo to milovat svět - a přece s dokonalou lhostejností vůči jeho protikladům, ztrátám a zisku, chvále i haně, touhám i odporu. Někdy tomu říkal "pociťovat Boha, žít v jeho přítomnosti bez omylů a zmatků". Byl jako veletok, jenž splynul s oceánem.

Nechtěně, spontánně vyzařoval zvláštní kouzlo své tiché osobnosti. Osobnosti, která bez nejmenšího úsilí drží na uzdě své city i svou vůli, která se dovede ovládat, aniž by chtěla ovládat jiné.

Dávno už neměl záliby a i když třeba někdy "zálibně" pokuřoval stále hasnoucí viržinko, neměl už odporu je nikdy nezapálit. Ani ho nenapadlo přemýšlet, co bude dělat zítra, jako by srostl s časem, který pro něj dávno stál, procitnuv z klamu být někdy něčím zvláštním. Nedílný, neměnný, beztvarý, bezbarvý, celistvý, ale šťastný, stále jen naplněn trvalým vědomím své vlastní blažené existence. Přesto však bez vlastností, jež tolik omezují; svobodný od všeho; zevně i uvnitř nechtěně dokonalý.

Už dávno neměl snah po Bohu, už dávno vyprchaly, pohřbeny současně s uskutečněnými nadějemi před mnohými léty. Tehdy měl ještě žáky, dnes mu z nich zbyli jen dva tři přátelé. Ostatní odešli. Chtěli to složité a v plné vznešenosti, v nádheře svatosti a očividných oslav - a on byl jednoduchý. Tak jednoduchý, až to zaráželo. Jen některé to občas vzrušovalo, přemnohé popudilo. Nemohli mu rozumět, byl už víc než jen člověk. A přece byl ze všech lidí právě ten nejlidštější.

http://novazeme2010.ning.com/profiles/blogs/je...



O vnitřním klidu - Paul Brunton


Může se zdát, že hluboký a stálý vnitřní klid, který není ovlivněný zmatky naší doby, nelze nalézt. Přesto jej však někteří nalezli. Z toho je zřejmé, že pátrání po vnitřním míru není beznadějné. Mír v lidských srdcích a v jejich vztazích není marným snem. Je opravdu možné dosáhnout takového vnitřního míru, že negativní myšlenky a emoce víří kolem nadarmo? Tohoto stavu mysli lze skutečně dosáhnout usměrňovaným životem, pročištěním citů a prováděním mystických cvičení. Touha po míru může být v člověku ukryta, potlačována a ignorována po mnoho let, ale nakonec musí vystoupit na povrch.
Vnitřní klid by měl být cvičen především těmi, kteří se chtějí stát filozofy. Ale je velmi cenný i pro všechny ostatní, jenž jsou nuceni setrvat ve světě a pracovat v něm. Urovnává jejich cestu a snižuje množství jejich těžkostí. Jestliže člověk není schopen žít v míru sám se sebou, nebude schopen žít v míru ani s ostatními lidmi. V našem životě se zajisté objeví i potíže, ale je nutné nedovolit jim, aby narušily náš vnitřní klid. Musíme nalézt ve svém nitru střed a rozhodnout se udržet jej nedotčený vůči všem změnám i obavám a vyrušování zevního světa.
Student filozofie bude v prvé řadě usilovat o vnitřní klid, který pomáhá člověku dosáhnout sebevlády. Bez ní je naplněn napětím, pocházejícím z ega a brání mu reagovat na intuitivní pocity a myšlenky. Hledání vnitřního klidu, který je obvykle zažíván některými lidmi jen příležitostně, je pro něj velmi důležité. Není těžké dosáhnout určitého umělého klidu při četbě filozofické knihy v pohodlí svého domova, ale zůstat v klidu uprostřed provokací a nebezpečí je opravdovou zkouškou. Proto se filozof snaží udržovat v každé době vyrovnanou mysl, zmrazovat její vášně a kontrolovat její činnost.
Hledejme svůj vnitřní střed a pokusme se v něm setrvat. Pokusme se zabránit tomu, abychom z něj byli vytaženi emocemi a vášněmi, úzkostmi a potížemi – zkrátka egem. Praxí se naučíme zažívat vnitřní mír, i když pracujeme v přeplněném světě a také se naučíme ukázňovat své vlastní citové reakce na každou situaci. Pro konečné odhalení je nutné uvést mysl do stavu klidu, ticha a rovnováhy. Nesmí být zatěžována připoutaností k čemukoliv. Jakmile budeme žít na vyšších úrovních svého bytí, obdržíme nádherný klid jako součást své odměny. Vědomé pěstování tohoto klidu, připravuje cestu ke vstupu na tuto úroveň.
Nelze předpokládat, že vnitřního míru dosáhneme za jediný den. K tomu, abychom získali potřebnou vyrovnanost a jistotu cíle, je zapotřebí mnoha let. Abychom jej obdrželi, musíme pro něj pracovat a přes překážky stojící nám v cestě, se musíme probojovat. Jakmile se podaří dosáhnout této vznešené rovnováhy, pak je žádoucí dalším cvičením nedovolit, aby byla narušena. Držet se klidu za všech okolností, dokud se nestane naší trvalou vlastností. Proto je pro zachování vnitřního klidu důležité, naučit se přijímat příjemné i nepříjemné události zcela vyrovnaně. Žádná událost není tak naléhavá, aby jsme kvůli ní museli opustit vnitřní mír a mentální klid.
Každý člověk byl někdy alespoň na okamžik vržen do mírem naplněné prázdnoty, která vzniká, když náhle pomine velký strach nebo když je naplněna velká touha. Tento stav je většinou velmi rychle narušen, když do mysli vtrhnou jiné myšlenky, přání nebo obavy, aby zaplnily prázdnotu, a záblesk míru je ztracen. Při usilování o vnitřní klid, hledající záhy zjistí, že zatímco ke vzrušení existuje rychlá cesta, ke klidu žádná rychlá cesta není. Ti, kteří nejsou dostatečně vnímaví svou povahou a svým vývojem, nemohou očekávat, že budou schopni pocítit toto blahodárné ticho.
Míruplný život neznamená pouze absenci potíží a bojů. Jeho součástí je především mírem naplněná mysl. Když je přání umlčeno, je mír nalezen. Dokonce ani touhy a vášně nejsou schopny vniknout do mysli naplněné mírem. Dosažení tohoto cíle předchází pěstování klidu a mírumilovného temperamentu. Na počátku této vnitřní práce je nutné si vytyčit za svůj cíl stav trvalého vnitřního klidu a naučit se nedovolit sebemenšímu závanu emocí nebo vzrušení vášně, aby ho o něj připravily. Spěch, zmatek a přílišné zaujetí zevními věcmi, neponechává žádný čas pro intuitivní a míruplný život.
Život má své příjemné i nepříjemné stránky. I přes jeho pomíjivost se můžeme těšit z toho, co nám nabízí, ale oceňujme mír své mysli nade vše mezi dobrým i zlým a udržujme drahocenný vnitřní klid. Tento klid a uspokojivou rovnováhu lze udržet jen tehdy, když neočekáváme od ostatních příliš mnoho, nežádáme příliš mnoho od života a nejsme příliš úzkostliví kvůli maličkostem. Ani v kritické situaci, kdy je nutné okamžité rozhodnutí, bychom neměli podléhat panice. Nejdříve je nutné obnovit klid a udržet jej, pak zvážit co podniknout. Řešení můžeme hledat nejen v přemýšlení, ale také v intuici.
Nemusíme se odvracet od dění ve světě, abychom nalezli mír. Je třeba přijímat své každodenní zkušenosti s takovou dávkou vyrovnanosti, jaké jsme schopni. Můžeme se ocitnout v jakékoli těžké situaci, ale nakonec je v našem vlastním zájmu udržet si vyrovnanost. Jakmile stojíme před nějakým zmatkem, je dobré si připomenout, že máme zůstat klidní. Plynulý vnitřní klid musíme pěstovat za každých okolností tak dlouho, dokud naše emoce nebudou nikdy vyvedeny z míry. Klidný a vyrovnaný život pak nebude podléhat citovým krizím. Moudrá mysl se netrápí nad maličkostmi.
Během všech změn, událostí a epizod každodenního života se hledající učí jak zůstat ve vnitřním klidu. Úkolem filozofie je ukázat nám, jak máme být vznešeně klidní. Uvnitř mysli pravého filozofa vládne klid. Předpokladem je, ovládat se v každé situaci tak, aby nás žádná nepředvídatelná událost nezastihla vnitřně nepřipraveného. Čím budeme vyrovnanější, tím se budeme lépe přizpůsobovat neočekávaným událostem. Ani změny a události kolem nás, svody a trápení neovlivní náš drahocenný vnitřní klid. Můžeme jej udržet uprostřed všech proměn lidských záležitostí.
Kdo dosáhne vnitřního klidu, zbaví se utrpení zmařených přání i doteku hořkých vzpomínek. Vytvoří v sobě tajemný vnitřní střed, kterého se nemohou dotknout bolesti ani radosti světa. Pronikáním středu do větší hloubky bytí se stává mír mysli stále více naším stálým společníkem. To ovlivňuje způsob, jakým se podílíme na činnostech světa. Netrpělivost ustupuje, hněv je ukázněn, deprese je zvládnuta a stres je uvolněn. Tento naprostý klid je velmi utišující pro nervy a hojivý pro unavenou mysl. Skutečný vnitřní klid je stavem štěstí, přináší osvobození od chtíče a vášní, zloby i zášti.
Vnitřní klid, který provádí filozof, pomáhá v boji proti bolestem života a pomáhá je snášet. Klid, který se v něm rozhostí, absorbuje vášně, negativní emoce a úzkosti, které jeho působením zmizí. Je to mír tak naprostý, že ho pozvedne mimo svět. V těchto povznesených okamžicích se pravda a krása stávají milujícími spojenci, kteří se nás zmocňují, a my sami se stáváme vnitřně povzneseni nad trýznivé touhy. Ten, kdo je zakotven v Nadjá, nemůže být vychýlen z klidu, který ono poskytuje. Klid se stane jeho přirozeným postojem. Žádná událost ho nemůže zarmoutit, žádná osoba mu nemůže uškodit.
Klidná mysl snadněji pochopí pravdu jakékoli situace, kterou procházíme, než mysl rozbouřená a vzrušená. Vlastníme-li skutečný vnitřní mír, nikdy nepoznáme mentální šok a nervová zhroucení, která potkávají spoustu lidí zaskočených ztrátami majetku a úmrtím. Těmto událostem se zřejmě nevyhneme, ale citové utrpení může být eliminováno všeobecným filozofickým postojem k životu. Má-li být tento mír získán, je zapotřebí mít vyváženou mysl. To znamená, přijímat s klidem jak potíže, tak radosti života.Vnitřní mír je možné udržet pouze tehdy, pokud nebudeme udržovat v mysli žádné starosti.
Se zesilováním vnitřního míru, ustupují zevní problémy. Jak pravda proniká do mysli, harmonie přetváří náš život. Pokud je sledován tento druh myšlení a života, dostaví se postupně trvalý mír. Dosažení vnitřního míru sice nezaručuje osvobození od vnějšího konfliktu, ale snižuje pravděpodobnost jeho vzniku. Tento hluboký bezedný klid může být nesprávně považován za chladný, necitelný a neosobní postoj. Ve skutečnosti se však jedná o krásný, laskavý a moudrý cit. I v neporušitelném vnitřním klidu, je hledající dostatečně vnímavý k náladám a pocitům všech, kteří kříží jeho cestu.
Čím více budeme udržovat vnitřní klid, tím méně nás budou znepokojovat vnější události. Klid přichází snadno ke každému, kdo skutečně důvěřuje vyšší Síle. Přesun vědomí na vyšší úroveň nastane, pokud trpělivě umožňujeme, aby se mír dostatečně zakořenil a jestliže jsme připraveni formou studia, duchovní touhy a pročišťování. Tato vnitřní práce nás vede hlouběji do vlastního nitra, kde nalezneme nádherný klid, nadpozemský pocit, že jsme se přenesli na jinou úroveň bytí.
Paul Brunton: ,,Když zlo nebo trýzeň nebo zklamání života se stává příliš neúnosné, jestliže již učinil nějaký pokrok, musí se jen zastavit, odvrátit se a obrátit do nitra a tam může najít zářivý mír mysli, který vyrovnává temné události a vyvažuje hrozící deprese.“

Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 15. POKROČILÁ KONTEMPLACE * MÍR VE VÁS
Převzato z http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek71
Vložila Maia pro http://novazeme2010.ning.com/profiles/blog/new



 Tento text byl zapsán z projevu Ageles Arrien v roce 1991 na Organizational Development Network.

Fakt č. 1

Jak husa mává svými křídly, vytváří to zdvih pro ostatní, které ji následují. Tím, že jsou seskupeny ve tvaru "V", celé hejno má o 71% větší rozsah než kdyby letěla jen jedna husa.

Lekce: Lidé, kteří mají stejný směr a smysl pro společenství, mohou dosáhnout místa, do kterého směřují, rychleji a snadněji, protože cestují společně jeden s druhým.

Fakt č. 2

Pokud se husa přesune mimo uskupení a poletí osamocena, začne náhle cítit odpor vzduchu, který ji brzdí. Rychle se vrací zpět do formace a využívá zdvižné síly husy přímo před ní.

Lekce: Pokud máme takový smysl jako husa, zůstaneme v seskupení s těmi, kteří míří tam kam chceme i my. Jsme ochotni přijmout pomoc ostatních a jsme také ochotni ostatním pomáhat.

Fakt č. 3

Pokud je vůdčí husa unavena, přesune se do zadní části seskupení a do čela formace se přesune husa jiná.

Lekce: Jde o to abychom se ve vedení a při těžkých zkouškách střídali. Lidé vevnitř skupiny jsou stejně jako husy závislí na schopnostech jednotlivců, na jejich talentech a zdrojích.

Fakt č. 4

Husy letící ve formaci vydávají zvuk, aby husy, které letí vpředu, udržovaly rychlost.

Lekce: Musíme si být jisti, že zvuky, které vydáváme, jsou podporou. Síla podpory (stát za svým srdcem či hlavními hodnotami a podpořit srdce a základ ostatních) je kvalita zvuků kterou hledáme.

Fakt č. 5

Když je husa nemocná, zraněná či zastřelená, dvě husy se oddělí od formace a následují postiženou husu dolů, aby ji chránily. Zůstanou u ní do té doby, dokud postižená husa neodpadne úplně nebo než je znovu schopna letu. Pak letí zpět k seskupení a vrací se k hejnu.

Lekce: Pokud máme takový smyl jako husy, budeme stát jeden s druhým bok po boku v časech těžkých a zlých stejně jako v časech pohody.




POUČENÍ OD MOTÝLA
 

Jednoho dne se v zámotku objevil malý otvůrek. Člověk seděl a několik hodin pozoroval motýla, jak se usilovně snaží protlačit tělo tímto malým otvůrkem. Pak se zdálo, jako by byl stále na jednom místě. Zdálo se, že se dostal tak daleko, jak mohl a že už se dál dostat nemůže.Člověk se tedy rozhodnul motýlovi pomoci. Vzal nůžky a zámotek rozstříhnul. Motýl se z něj pak snadno dostal. Měl však scvrklé tělo, byl drobný a měl svraštělá křídla.

Člověk pokračoval v pozorování, protože čekal, že se křídla každou chvíli rozevřou, zvětší a rozšíří , aby byla schopna nést tělo motýla a aby byla pevná.Nic z toho se nestalo. Motýl ve skutečnosti strávil zbytek svého života lezením se svraštělými křídly. Nikdy nebyl schopen létat. Člověk ve své laskavosti a dobrém úmyslu nepochopil, že omezující zámotek a zápas nutný k tomu, aby se motýl dostal přes otvůrek, je způsob, jakým příroda vytlačuje tekutinu z těla motýla do jeho křídel, aby byl schopen létat, až se jednou ze zámotku osvobodí.

Někdy jsou zápasy přesně tím, co v životě potřebujeme. Pokud by nám bylo umožněno jít životem bez překážek, tak by nám to mohlo uškodit. Nebyli bychom tak silní, jak bychom mohli být. Nikdy bychom nebyli schopni létat.

Chtěl jsem sílu a dostal jsem potíže, aby mě posílily.

Chtěl jsem moudrost a dostal jsem problémy, abych je řešil.

Chtěl jsem blahobyt a dostal jsem mozek a sílu, abych mohl pracovat.

Chtěl jsem odvahu a dostal jsem překážky, abych je překonal.

Chtěl jsem lásku a dostal jsem ztrápené lidi, abych jim pomáhal.

Chtěl jsem výhody a dostal jsem příležitosti

Nedostal jsem nic z toho, co jsem chtěl, ale dostal jsem všechno, co jsem potřeboval….




STROM,OD KTERÉHO VŠE ZAČALO


Strom, od kterého vše začalo

Š.Glizerina

Pomatujete si, když jste se poprvé zamysleli nad otázkou: „A kde jsem byl, když jsem ještě nebyl?“.

Mě tato otázka napadla v jednom překrásném jarním dni. Kolem vše kvetlo a příjemné vůně naplňovali vzduch. Různobarevní motýlci a hlučné, pracovité včely přelétali od stromu ke stromu. A v určitý moment jsem pochopil, že život nekončí, ale pokračuje věčně. A tehdy právě vznikla u mě otázka: „A kde jsem byl, když jsem ještě nebyl?“

A kdo lépe zná odpověď když ne vlastní otec, tj. strom, na jejíž z jedné větví, jsem se houpal.

- Tatínku, kde jsem byl předtím než jsem se objevil na světě jako růžový kvítek – zeptal jsem se třesoucím hlasem.

Otec se usmál a odpověděl:

- Byl jsi jen v plánech, to znamená v Programu Vývoje.

Poprvé jsem uslyšel tyto kouzelná slova: „Program Vývoje“. Ach, tak jsem se chtěl zeptat otce ještě trochu víc. Ale v ten moment vážka se stříbrnými křidélky přistála přímo ne mě. Byl jsem překvapený, rozpačitý a dokonce jsem se začervenal z tohoto setkání s nevídanou krasavicí, která si vybrala právě mě. Na jejích nožičkách – zlaté sandálky, přesně jako u Popelky. Když odletěla, jeden sandálek zůstal u mě. Schoval jsem jej do tajné škatulky. Ani svému otci sem nic neřekl.

Ale mě se zdá, že o mě stejně všechno věděl , neboť od tohoto dne mi začal dodávat více minerální vody, než obvykle a zelené lístečky mi připravovaly sladkou kaši – glukózu. A já jsem ji jedl nepřetržitě do doby než jsem se přeměnil z růžového vonícího kvítku v zeleného a kulatého tlouštíka.

“Co se semnou děje?” – zeptal jsem se otce – strom, na kterém jsem visel

“ To je přechodný věk. Zraješ. Všechno přes toto prochází. A toto období – je též část Programu Vývoje.”

”Hodně doufám, že u tohoto Programu je dobrý konec “, řekl jsem otci, neboť jsem se začal obávat, že v tomto škaredém stavu i zůstanu celý svůj život.

Ale přešlo léto, přišel podzim. Listí se přebarvily ze zelené na žlutočervené barvy, a potom je silný vítr úplně strhl ze stromu, a já jsem zůstal sám. V té době jsem byl úplně zralým, červeným jablkem.

Jednou, k větvi na které jsem visel, přišel chlapec. Natáhl ke mně ruce a utrhl mě. Snědl všechno, kromě malého semínka, které ledabyle vyhodil na zem , a potom mě ještě nohou přimáčkl – malinkaté semínko, a já jsem se octnul v zemi.

Ticho, úplná tma, žádné světlo, na které jsem si zvykl, daleko od otce, který mi s péčí dodával minerální vodu a sladkou kaši- glukózu. Jsem úplně sám v cizím prostředí.

„Zde určitě mě nenajde žádný – ten Program Vývoje“ – pomyslel jsem si a ze zármutku jsem začal plakat a rozkládat se. A tehdy, když už nebyla žádná naděje na dobrý konec toho samého Programu, pocítil jsem v sobě nové síly. Síly, které mě donutily se měnit a růst.

Ukázalo se že, můj otec vložil do zrníčka všechno, co jsem potřeboval. A země nebyla ve skutečnosti tak zlou a pro mě cizí, ba dokonce naopak. Kolem tekla deštivá voda a já jsem jen potřeboval vědět jak ji vpustit do sebe.A stal se zázrak, ukázalo se, že jsem to znal, proto že dokonce i v tomto nejmenším zrníčku, kterým jsem byl, je přítomný Program Vývoje, ochraňující mě a donucující růst výše.

Konec konců jsem se přeměnil ve velkou jabloň s růžovými vonícími kvítky, houpající se na mých větvích. Stál jsem poblíž od mého otce – Stromu, od kterého to začalo.

A na další jarní den se mě opět zaslechl otázku:“Táto,kde jsme byli, když jsme ještě vůbec nebyli?“

Otočil jsem hlavu a hledal toho kdo se ptal. Hledal jsem mezi svými růžovými kvítky, ale nenašel jsem ani jeden s pohledem této otázky.

Tentokrát se ptala malá holčička, která společně s rodinou seděla ve stínu mých větví.

Její maminka i tatínek se usmáli a otevřeli jí tajemství Programu Vývoje. Pro mě to byla šance vyslechnout si historii, kterou mi začal vyprávět otec v té dávné době, když jsem byl ještě malým růžovým kvítkem. Otec děvčátka vyprávěl o Síle, vyvíjející vše na světě:mně, mého otce, holčičku a její rodinu – o Síle, vyvíjecí všechny s velkou láskou a moudrostí.

A nyní již žádná vážka mě nepřekazí doposlouchat tuto historii až do konce.



 EXUPERY - MALÝ PRINC


Jakmile Malý princ přistál na Zemi, byl velmi překvapen, že nikoho nevidí. Už se obával, že si zmýlil planetu, když se v písku pohnul jakýsi prstenec barvy měsíce.

- Dobrou noc, - řekl Malý princ pro každý případ.

- Dobrou noc, - odpověděl had.

- Na kterou planetu jsem spadl? - Zeptal se Malý princ.

- Na Zemi, do Afriky, - odpověděl had.

- Ach! ... Na Zemi tady nikdo není?

- Tady je poušť. Na pouštích nikdo není. Země je velká, - řekl had.

Malý princ si sedl na kámen a zahleděl se na oblohu.

- Rád bych věděl, - ozval se, - zda hvězdy nezáří pro to, aby si každý mohl jednoho dne vyhledat tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi ... Ale jak daleko!

- Je krásná, - řekl had. - Proč jsi sem přišel?

- Mám starosti s jednou květinou.

- Ach! - Povzdechl had. A zmlkli.

- Kde jsou lidé? - Ozval se nakonec Malý princ. - Člověk se na poušti cítí trochu osamělý ...

- Člověk je osamělý i mezi lidmi, - řekl had. Malý princ se na něj nadlouho zahleděl.

- Ty jsi podivné zvíře, - řekl mu nakonec, - tenké jako prst ...

- Ale jsem mocnější než prst jakéhokoli krále, - odpověděl had.

Malý princ se usmál:

- Nejsi velmi mocný ... nemáš ani nožičky ... ani cestovat nemůžeš ...

- Můžu tě unést dál než loď, - řekl had. Nakroutil se Malému princi kolem kotníku jako zlatý náramek.

- Když se někoho dotknu, vrátím ho zemi, z níž vyšel, - dodal ještě. - Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy ...


 http://www.youtube.com/watch?v=tJJiR0o_5iQ&list=PLA193FF7AFDC7344F&index=15


ZVÍŘECÍ ŠKOLA


Kdysi dávno měla zvířata školu. Měla čtyři předměty - běh, šplh, let a plavání. Všechna zvířata musela absolvovat všechny předměty.

Kachna byla dobrá v plavání, byla dokonce lepší než učitel. Prošla také během a létáním, ale byla celkem beznadějná ve šplhání. Byla tedy osvobozena od plavání, aby si mohla procvičovat více šplhání. Brzy byla pouze průměrná v plavání. Ale průměr se také bere, nikomu to nevadilo, jenom kachně.

Orel byl považován za přitahovače potíží. Ve třídě při šplhání do korun stromů porazil každého, ale měl svou vlastní techniku, jak se tam dostat, která byla v rozporu s pravidly. Proto musel vždy zůstat po škole a 500 krát psát větu "Podvádět se nemá". Tu ho ochuzovalo od létání, které miloval. Ale škola musela být na prvním místě.

Medvěd se smál, protože mu bylo řešeno, že je líný - zvláště v zimě. Jeho nejlepší období bylo v létě, ale v tu dobu nebyla škola otevřena.

Tučňák nikdy do školy nechodil, protože nemohl opustit domov a oni nechtěli otevřít školu v místě jeho bydliště.

Zebra byla centrem posměchu. Zvláště poníci si dělali legraci z jejich pruhů a pak byla zebra hodně smutná.

Klokan byl velice dobrý v běhání, ale byl diskvalifikován, protože se mu nedařilo běhat po všech čtyřech jako ostatní.

Ryba odešla ze školy, protože se nudila. Pro ni byly všechny čtyři předměty shodné a nikdo tomu nerozuměl. Oni také nikdy nebyli rybou.

Veverka měla jedničku ze šplhu, ale učitel létání ji nutil začít létat ze země místo toho, aby mohla letět ze stromu. Její nohy byly tak namožené od skoku, že začala dostávat trojky a čtyřky z běhání.

Ale včela měla největší problémy ze všech, tak ji učitel poslal k Dr. Sovovi na kontrolu. Dr. Sova prohlásil, že křídla včely jsou příliš malá na létání a mimo to jsou na špatném místě, takže včela létat nemůže. Jenže včela nikdy tuto zprávu Dr. Sovy neviděla a tak létala klidně dál.



Pohádka o člověku, který se chtěl zavděčit všem

Kdesi na samotě žil jeden starý muž, který měl malého syna. Tento muž byl moc „hodný“ a jeho hlavní životní krédo bylo být s každým zadobře a každému se zavděčit. Tomuto krédu, v dobré víře, že je to to nejlepší, učil i svého syna. Učil ho dát na ostatní a dělat věci podle nich tak, aby neměli žádné připomínky.

Jednoho dne se otec se synem vydali na dlouhou pouť a vzali si s sebou oslíka.

Všichni tři, starý muž, jeho malý syn i oslík, si vykračují po cestě.
Když tu najednou na své cestě potkali lidi, kteří si, když se vzájemně míjeli, polohlasně říkali: „Ti s tím oslem jsou ale hloupí. Vedou osla a ani na něj nesednou...“ Když toto ten starý muž uslyšel, vzal syna, posadil ho na osla a sám šel vedle oslíka pěšky.

Tak jdou, starý muž po svých a jeho malý syn na oslovi.

Najednou na své cestě potkali jiné lidi, kteří si mezi sebou začali polohlasně říkat: „To je ale bezohlednost syna vůči tátovi. On je mladý, plný síly a místo toho, aby nechal svého tátu sedět na oslovi, tak se sám veze jako paša.“ Tato slova oba, otec i syn, uslyšeli. Syn tedy slezl z osla, nechal nasednout na oslíka tátu a pokračují dál ve své cestě.

Pokračují dál, starý muž na oslíkovi, jeho malý syn kráčí vedle nich po svých.

Opět potkali lidi, kteří si své postřehy nenechali pro sebe a polohlasně si mezi sebou říkali: „To je ale bezohledný táta. Místo toho, aby na osla posadil svého malého syna, který není ještě zvyklý tolik chodit a který musí být z tak dlouhé cesty unavený, tak se sám veze jako paša…“ I tuto rozmluvu otec i syn slyšeli. Podívali na sebe, otec vzal syna, posadil ho na oslíka před sebe a pokračovali ve své cestě dál.

Další lidé, kteří je potkali, viděli, jak oba dva, otec i syn, se vezou na oslíkovi.

Když se na cestě míjeli, otec i syn uslyšeli část jejich rozhovoru: „Chudák osel, takto trpět bezohledností svých pánů. Vždyť se za chvíli umorduje...“ Otec i syn beze slova slezli z oslíka, bylo jim trapně a líto oslíka, tak si otec naložil osla na záda a syn mu ho pomáhal nést.

Byl to zvláštní pohled. Starý muž nese osla a jeho syn podpíral otce i osla.

Když je míjela skupinka lidí, byl z ní akorát slyšet obrovský smích a tato slova: „To jsou ale hloupí, místo, aby si sedli na osla, tak ho nesou…“

V tomto místě pohádka končí.









Podobenství o životním poslání člověka
Jednoho rána se Bůh zadíval na svých dvanáct dětí a zamyslel se nad tím, co by jim ještě mohlo chybět. Znenadání se jeho tvář rozzářila myšlenkou, že by je mohl obdařit lidskou vůlí. Jeho synové před něj předstupovali jeden po druhém, aby dostali tento boží dar ...

Synu Berane Tobě dávám, moje první semínko, které můžeš s úctou šířit. Za každé semínko, které zasadíš, dostaneš milion jiných semínek. Nebudeš mít ani čas pozorovat jak semínka rostou, protože všechno co zasadíš bude vydatně dávat plody. Budeš prvním, kdo zaseje mou Myšlenku do lidské mysli.   Není ale tvojí povinností obdělávat tuto myšlenku. Tvým životem je čin a jedinou tvým úkolem je, donutit člověka, aby si uvědomil sílu mého Stvoření. Ten kdo splní svůj úkol, dostane dar respektu vůči sobě samému. Beran se v tichosti vrátil zpět na své místo. Byla mu věnována energie počátku. Má bleskové myšlenky, někdy je geniální, a rád by stíhal více věcí v jednom okamžiku. Beran je první hvězdné znamení obdařené vědomím své vlastní existence.

Ty, Býku budeš obdařen silou proměňovat semínka v podstatu. Tvá práce je božská a vyžaduje trpělivost. Je třeba, aby si dokonal vše, co již bylo zahájeno, jinak semínka odfoukne vítr. Nikdy nezapochybuješ o své moci, nikdy nezměníš názor v půli cesty a nebudeš závislý na nikom, aby si mohl dokončit svou práci. Nabízím ti sílu, používej ji moudře! Býk se vrátil na své místo.Byla mu nabídnuta energie stability a velká síla pracovitosti. Důvěra a trpělivost jsou dary díky kterým může naplnit každou činnost.

Tobě, Blíženče jsou dávány nezodpovedateľné otázky, aby si ukázal ostatním, co může člověk vidět a cítit kolem sebe. V průběhu tvého hledání hlubokých významů světa objevíš můj dar: poznání. Blíženec zamyšlený odešel. Dostal dar uvažování, spontánně porozumí věcem a bytostem. Je velmi zvědavý, studuje, vyhledává nové informace a osvojuje si vědomosti, které chce sdílet s ostatními, takže i oni mohou mít z jeho poznání užitek.

Tvým úkolem Raku bude učit lidi o citech. Dokážeš je rozesmát i rozplakat. Takto vše co uvidí, zda o čem budou přemýšlet, jim dá buď nespokojenost nebo vnitřní radost. Pro toto dostáváš dar rodiny, kterou můžeš rozšiřovat. Rak nesměle ustoupil. Byl mu nabídnut dar vnímavosti. Dokáže přimět lidi uvědomovat si své emoce a myšlenky. Je silně přitahován rodinným a společenským životem kvůli své potřebě rovnováhy a citového jistoty.

Ty, Lve máš za úkol ukázat celému světu mé zářící Stvoření. Dej pozor na svou hrdost a nikdy nezapomeň, že i ty jsi moje stvoření a že Stvořitel je jen jeden. Lidé tebou pohrdnou, pokud na to zapomeneš. Všechno budeš dělat se zanícením a vše co uděláš, bude přínosem i pro ostatní. Pro toto potřebuješ ušlechtilost, kterou ti tímto propůjčuji. Lev se na své místo vrátil impozantně. Lev, zářící znamení vytvářené Sluncem, dostal energii ušlechtilosti, vlastnosti králů. Obdařen vitalitou, pevnou vůlí a přirozenou autoritou splní vždy své úkoly a je vždy odměněn pro své přednosti.

Ty, Panno budeš zkoumat vše co člověk ve světě vytvořil, co jsem mu nabídl. Budeš pozorně sledovat jeho cestu a
v případě že udělá chybu, budeš jej varovat. Takto může díky tobě být Stvoření dokončeno. Pro toto dostaneš čistotu mysli . Syn, Panna, odešel pečlivě se dívajíc kolem. Dostal energii příčiny a rozdílného zacházení. S použitím své vynalézavosti má vše co Panna dělá praktický efekt. Její tendence lpět na detailech vychází z jejího přání dělat všechny věci perfektně.


Tvým úkolem synu ve znamení Vah je pomoci člověku uvědomovat si jeho odpovědnost vůči ostatním . Takto budeš moci žít s pocitem bratrského vztahu a naučíš se pronikat do skrytých aspektů svých činů. Když někde propukne hádka, budeš tam vyslán a pro tvoji nekonečnou snahu stanovit řád a mír ti nabídnu lásku. Syn, Váha se pokorně vrátil na své místo. Váha je symbolem rovnováhy mezi myslí a srdcem. Byl mu nabídnut dar energie lásky.Obdařen láskyplným temperamentem a citlivostí se instinktivně snaží vnést harmonii všude kam přijde.

Tobě, Štíre byl přidělena opravdu náročný úkol. Budeš obdařen schopností pronikat do lidské mysli, ale není ti dovoleno mluvit o svých objevech. Často budeš cítit zklamání nad tím co se ti podaří odhalit. Přiblíží tě to ale ke Mně a ty nikdy nezapomeneš, že to nejsem Já, co si objevil, ale jen zrcadlení mé Myšlenky. Odhalíš tolik lidí co žijí jako zvířata a budeš s jejich instinkty bojovat natolik urputně, že někdy sejdeš z cesty. Dříve či později se však vrátíš ke Mně a to je důvod proč dostaneš nejvyšší dar-rozhodování . Štír se na své místo vrátil s odhodláním.Je znamením, které má nejsilnější propojení s podvědomím. Může se přiblížit jak k božským, tak i k zvířecím aspektům podvědomého světa což je důvod proč neustále osciluje mezi vrcholy a propastmi. Je obdařen mentálními schopnostmi a silou přímočarého myšlení takže dříve či později se nakonec spojí s Bohem přes nejvyšší akt vůle.
Tvým posláním, Střelče je vědět rozesmát lidi v okamžicích kdy jsou zasmušilí, mdlí, smutní a tvrdohlaví po tom, co nesprávně porozuměli mé Myšlence. Tvůj smysl pro humor jim dá sílu znovu doufat a takto Mě budou moci opět hledat. Čeká na tebe mnoho zkoušek a v žádném ze svých životů si příliš neodpočineš. Dávám ti dar nekonečné hojnosti, abys mohl všude šířit zářivé světlo . Střelec ustoupil s projevem radosti zpět. Má obrovskou sílu duchovní transformace. Je obdařen všemi vlastnostmi, které usnadňují mezilidskou komunikaci: oblíbeností, výřečností a shovívavostí. Vede život svůj i životy ostatních ke krajní otevřenosti vůči Vesmíru.
Od tebe, Kozorohu žádám, abys mi obětoval své úsilí a pot, protože máš naučit lidi pracovat.Není to snadný úkol, na svých ramenou poneseš pracovní sílu všech. Ale pro toto tvé břemeno, dám ti úplnou lidskou zodpovědnost . A Kozoroh se oddaně vrátil na své místo.Kozoroh získává vysoké sociální postavení a své milostné vztahy stabilizuje přes bezpodmínečnou disciplínu, vůli založenou na naplnění svých povinností a přes výjimečný smysl pro odpovědnost. Pro ostatní je vzorem respektu a ohleduplnosti díky své pečlivě naplánované činnosti.

Ty, Vodnáři se staneš pro lidstvo vizionářem. Tvé oči jsou schopny spatřit všechny boží možnosti. Budeš ale žít v osamělosti, protože vize ti nedovolí zhmotnit moji Lásku. Dostal jsi dar svobody, takže můžeš lidem ukazovat nové šance a můžeš posloužit lidstvu, kdykoli to bude nutné . Vodnář se s pochopením vrátil zpět. Je velmi vynalézavý a originální a proto reprezentuje budoucnost. Jeho potřeba neustálého rozvoje ho nabádá pokoušet se zlepšovat materiální i duchovní životy ostatních. Jedná nezávisle, se svobodou ducha, nepokračuje v metodách stanovených svými kolegy či nadřízenými osobami. Tato vlastnost u něj často vzbuzuje hořkou iluzi toho, že život je plný křivd a je zbytečné proti tomu bojovat.
Tobě, synu ve znamení Ryb patří nejtěžší úkol. Žádám tě, abys na svá ramena vložil všechno lidské utrpení. Tvé slzy budou mými Slzami. Tato bolest je důsledkem nesprávného porozumění mým slovům, ale jsi zde ty, abys poskytl člověku úlevu. Pro toto ti poskytnu dar z nejvzácnějších. Jsi jediným z mých dětí, které mě může pochopit. Schopnost porozumět božskému je pro tebe cestou k lidem, cestou k šíření víry. I rozechvělý syn, Ryba, se vrátil na své místo. Ryby žijí ve znamení nekonečna, víry a mystiky. Jsou plní lásky a porozumění, vždy se snaží zmenšit lidské utrpení. Sloveso, které je pro ně charakteristické je "věřím".

Bůh ještě řekl: Každý z vás má v sobě jiskru ze Mne. Nesmíte ale vydělit část z celku, nesmíte ji zanedbávat nebo ji zaměňovat se Stvořitelem. Všech Vas dvanáct jste jeden celek. Ale Stvořitel je něco mnohem víc než jen toto . Řekl jim: Každý z vás považuje dary ostatních za vzácnější, než je ten jeho. Proto vám dovoluji si je měnit.
Každého ze synů se zmocnilo nadšení, když si představili všechny možnosti vyplývající z tohoto nového poslání.
Ale Bůh se zasmál a řekl: Často se ke Mně budete vracet, abych vás osvobodil od vašich úkolů a Já vám pokaždé vyhovím. Budete žít mnoho životů, dokud nesplníte své původní poslání. K tomu vám poskytnu nezměřitelný čas, budete se Mnou a ke mně se vrátite až tehdy, když úspěšně završíte své poslání.



Snil jsem o tom, že jsem hovořil s Bohem.

„Chtěl by ses mě na něco zeptat“, tázal se Bůh?

Jen jestli bys měl čas, řekl jsem.

Bůh se usmál. „Můj čas je věčný.
Jakou otázku máš na mysli“?

Co tě překvapuje na lidstvu nejvíce?

Bůh odpověděl…

… že je nudí být dětmi,
pospíchají, aby dospěli
a pak by chtěli být znovu dětmi.

… že si ničí zdraví pro peníze,
a pak peníze utrácejí, aby zdraví získali zpět.

… že úzkostlivě myslí na budoucnost,
až zapomenou na přítomnost,
takže nežijí ani v budoucnosti ani v přítomnosti.

… že žijí, jakoby nikdy neumřeli,
a umírají, jakoby nikdy nežili.

Bůh mě vzal za ruku a seděli jsme chvíli v tichosti.

Pak jsem se zeptal…

Jako rodič, jaké jsou životní lekce,
které bys chtěl, aby se tvoje děti naučili?

Aby se naučili, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval.
Vše co mohou udělat je nechat se milovat.

Aby se naučili, že není dobré se srovnávat s ostatními.

Aby se naučili odpouštění tím, že si budou odpouštět.

Aby se naučili, že trvá jen pár vteřin
způsobit hlubokou ránu těm, které milují
ale trvá roky ji vyléčit.

Aby se naučili, že bohatý není ten,
který má nejvíce, ale ten,
který potřebuje nejméně.

Aby se naučili, že jsou lidé,
kteří je hluboce milují,
ale jednoduše se ještě nenaučili,
jak vyjádřit nebo ukázat svoje city.

Aby se naučili, že dva lidé se mohou
na jednu věc dívat jinak.

Aby se naučili, že není dostatečné
odpustit sobě navzájem, ale že musí také
odpustit sami sobě.

Děkuji Ti za tvůj čas, poděkoval jsem pokorně.

Je zde ještě něco, co bys chtěl, aby tvoje děti věděli?

Bůh se usmál a řekl:

Jen aby věděli, že jsem tu pro ně…… vždy.

ROZHOVORY S LOUISE L.HAY

dokumentární film z roku 2007 inspirovaný známou knihou Louise L. Hay Miluj svůj život o jejím životě, filozofii a práci. Ve filmu se objevuje mnoho celosvětově úspěšných autorů New Age, které Louise v jejich začátcích silně ovlivnila. Všichni autoři, kteří zde vystupují, úzce spolupracují s nakladatelstvím a rádiem HayHouse.
I.část http://www.youtube.com/watch?v=iZWkNNzeo9k&feature=player_embedded
II.část http://www.youtube.com/watch?v=iZWkNNzeo9k&feature=player_embedded
ROZHOVORY S LOUISE L.HAY KE STAŽENÍ :http://www.uloz.to/5165598/louise-l-hay-mp3



Pokud věříte, že jste něco udělali špatně, určitě najdete způsob, jak se potrestat.

Každá zkušenost je dalším schůdkem k našemu poznání, i tak zvané “chyby”.

Mějte se rádi za všechny chyby, kterých jste se kdy dopustili. Mají pro vás nesmírnou cenu. Naučily vás mnoha věcem. Je to způsob, jakým se učíte.

Přestaňte se za své chyby trestat. Mějte se rádi za svou ochotu učit se a růst.

* * *

- z knihy Myšlenky srdce, Louise L. Hay



Za pojmenování neuropeptidy vděčíme Candace Perteové, která tyto "chemické poutníky" objevila při výzkumu mozkových funkcí. Do pohybu se dávají po každé myšlence nebo slově.

Když ze zlosti něco kritizujeme, neuropeptidy vytvoří chemické látky oslabující náš imunitní systém.
Při láskyplných, světlých a pozitivních myšlenkách roznášejí tito poutníci látky, které podporují náš imunitní systém.
Věda konečně nabídla vysvětlení toho, co mnoho z nás už dávno ví: mysl a tělo jsou vzájemně propojeny. Tato komunikace mezi myslí a tělem je v ustavičném pohybu. Mysl bez přestávky přenáší naše myšlenky do buněk v celém našem těle. Každou sekundu si vybíráme, ať už vědomě, či nevědomě, zdravé nebo nemocné myšlenky. A ty se v našem těle okamžitě pustí do práce.

Účinek jedné myšlenky je zanedbatelný, ale denně každý z nás vyprodukuje mnohonásobný počet myšlenek a to je už pořádný proud neuropeptidů. Zlověstné myšlenky šíří v našem těle jed.

Současná věda potvrzuje, že negativním myšlením způsobuje člověk mnoho problémů a je za to přirozeně zodpovědný. Takovým myšlením si lidé ničí své zdraví a doslova se jím zabíjejí.

Louise L. Hay: Síla ženy
Svůj mozek využíváme jen z deseti procent. K čemu slouží zbývajících devadesát? Přemýšlejte o tom. Co se ještě můžete naučit?

Spánek je dobou, v níž si máme odpočinout a uzavřít uplynulý den. Naše tělo se zotavuje a očišťuje, mysl se dostává do stavu uvolnění, v němž snadno řeší problémy. Spánkem se také připravujeme na následující den. Proto s sebou chceme brát jen pozitivní myšlenky – myšlenky, které vytvoří nádherný nový den a nádhernou novou budoucnost.
 Máte-li v sobě zášť nebo křivdu, nechte je být.
Máte-li v sobě odpor nebo strach, nechte je být.
Máte-li v sobě žárlivost nebo vztek, nechte je být.
Máte-li v sobě pocit viny nebo se někde v zákoutí vaší mysli skrývá potřeba trestu, nechte je být.
 Když usínáte, mějte na mysli a v těle jen klid a mír.
* * *
- z knihy Myšlenky srdce, Louise L. Hay 

Toto je výtažek nové knihy, které vyšla nedávno v Americe. Před několika dny z ní Cheryl Richardson uveřejnila na své webové stránce malý výtažek. Je to intimní rozhovor mezi ní a Louise na téma smrt. Text mě natolik zaujal, že jsem se rozhodl ho přeložit a poslat do světa. Kniha v originále se jmenuje You Can Create An Exceptional Life a říkám dopředu, že vůbec netuším, kdy a jak vyjde v češtině. Přeji vám příjemné čtení!
Honza
http://www.facebook.com/note.php?note_id=10150...



Konec filmu

Jak vystupuji ze sprchy, cítím tu tíhu melanchonie na své hrudi. Je v ní smutek, který nedokáži vysvětlit. Sednu si na okraj vany a dám jí volný průchod, dovolím jí, aby mnou žila a dýchala v očekávání, jaká bude moudrost, kterou mi ukáže. S každým pomalým hlubokým nádechem se začíná dostávat na povrch. Jaro je vzduchu a zima mého psaní se blíží ke konci. Je téměř čas se rozloučit s touto knihou.

Znám ten průběh. Když se ke mně vkrádá konec knihy, mám tendenci hnát, abych ji co nejdříve dopsala a zároveň zpomalit, abych si mohla ten proces ještě jednou naposledy vychutnat. Toto je má závěrečná kapitola a ukončování je vždy sladce hořké. Ale je toho víc…

Uvědomuji si, že mám zároveň obavy o jednoho drahého přítele, který je vážně nemocný. Bojím se o něho, kvůli sobě, kvůli nám. Ručníkem si vysuším vlasy, natřu si trochu makeupu a přejedu rty leskem. Musím se obléct. Louise a já jsme v centru Vancouvru kvůli jedné akci a za půl hodiny máme sraz na snídani (a ona vždy přijde dřív). Tentokrát mám program.

Sedíme u klidného stolu v zadní části restaurace našeho hotelu. Tento rituál se už stal naší druhou přirozeností: Posadím se, hned si vyndám svůj iphone, stisknu nahrávání a vybalím si poznámky. Jak sedím naproti Louise, cítím se trochu nejistě, zranitelně. Snažím se ze všech sil zadržet slzy, ale nemůžu si pomoct, přijdu si průhledná v její přítomnosti. Vidí, že se něco děje, ale nic neříká. Místo toho se mi upřeně dívá do očí a čeká, až začnu sama. Mám drahého přítele, který je vážně nemocný, říkám jí, a bojím se, že umírá. I když chci být pozitivní, nejde mi to, musím myslet na to, jestli to překoná nebo ne, a nevím, jak s ním mám o tom mluvit. Vím, že máš spoustu zkušeností s nemocí a smrtí a já prostě potřebuji vědět, co mám dělat.

„Máš ho ráda,“ odpoví hned Lousie. „Tak z toho udělej dobrou zkušenost. Když mají lidé potíže, vždycky se soustředím na pár věcí. Nejdřív se soustředím na to, kdo jsou jako lidé, ne na jejich nemoc. Připomenu jim, jak jsou úžasní, jak srandovní, přemýšliví, moudří a laskaví. A také často vytáhnu oblíbené vzpomínky, které s nimi mám. Co je ale nejdůležitější, dovolím jim, aby oni měli hlavní slovo. Musíme respektovat, kde se lidé nachází. Jednoduše se zeptám, jak se cítí v dané situaci, a nechám jejich odpověď, aby mě navedla, kam mám směřovat naši konverzaci.“

Jak Louise poslouchám, tečou mi slzy po tváři a ona zaštrachá ve své tažce a vytáhne kapesníček. „Nikdy nevíš, kam se na těchto výletech dostaneme, nebo ano?“ poznamená s úsměvem a vtiskne mi kapesníček do ruky. „Je to těžké, když se to stane.“

Vím, že musíme myslet pozitivně, ale…

„Ale počkej,“ přeruší mě, „smrt není negativní. Smrt je pozitivní krok v životě. Všichni ji jednou absolvujeme. Jsi rozrušená, protože nechceš, aby ji tvůj přítel prošel už teď.“

Určitým způsobem to bolí, přiznávám to.

„Ano, je důležité si být jisti, že naši milovaní netrpí bolestí. Pamatuji se na to, když má matka byla připravená odejít. Bylo jí 91 a byla velmi nemocná a doktoři s ní chtěli provést složitou operaci. Řekla jsem: ‘V žádném případě! Nebudete tuto ženu v jejím věku vystavovat něčemu takovému. Postarejte se jen o to, aby necítila bolest.‘ To pro mě bylo nejdůležitější, zbavit jí bolesti a nechat ji, aby pokojně odešla. A to se také stalo. V následujících několika dnech ztrácela vědomí a zase ho nabývala. Někdy ztratila vědomí a pak se probudila a mluvila o příbuzných a pak znovu usnula a vrátila se s jiným příběhem. Necítila ale žádnou bolest, což pro mě bylo tak důležité. Všichni jednou opustíme tento život, Cheryl, a já si myslím, že není čeho se bát. Víš, já nebyla vychovávaná ve strachu z pekla a zatracení, no možná jsem si je prožila, ale nebylo mi to vštípeno výchovou, proto se nebojím smrti. Nemyslím si, že půjdu do pekla, tam už jsem byla.”

Její poslední věta byla pronesena takovým věcným způsobem, že ji mohl vyslovit jenom někdo, kdo překonal bolestnou minulost. Pokývnu, usměji se a otřu si slzy z tváří.

„Musíme se podívat zblízka na tu přemíru věcí, které nás o smrti učili,“ pokračuje Louise. „Jestliže tvoji rodiče chodili do kostela plni poselství o pekelném ohni a zatracení, je možné, že se velmi bojíš smrti. Možná se budeš ptát sama sebe: Byla jsem dostatečně dobrá, a jestli ne, budu se navěky smažit? A jestli si myslíš, že se budeš navěky smažit, pak se budeš nevýslovně bát umírání.“

A bojíš se v této fázi svého života smrti? ptám se Louise.

„Ne. Nechci ještě umřít, protože chci udělat ještě několik věcí, ale to budu pravděpodobně říkat po celý zbytek svého života. Všichni to budeme říkat. Vždycky je něco, co ještě musíme udělat – jít na svatbu svého dítěte, počkat až se jiné narodí nebo napsat knihu.

Zároveň si také myslím, že do života vcházíme jako doprostřed filmu a uprostřed filmu také odcházíme. Ten film stále pokračuje. My do něj vstoupíme a zase z něj odejdeme. Všichni to děláme. Neexistuje správný nebo špatný čas, existuje jen náš čas, byl to náš čas, když jsme se narodili, a bude to náš čas, až budem odcházet.“

Přemýšlím o té představě odcházení uprostřed filmu a musím uznat, že to je ta těžká součást smrti – nikdy na ní nebýt připravený. Louise dál vysvětluje, „Věřím, že dávno před tím, než se narodíme, si duše zvolí určité životní lekce, lekce o tom, jak milovat jeden druhé a sami sebe. Jestliže jsme zvládli lekci lásky, můžeme odejít v radosti. Není potřeba se trápit nebo cítit bolest. Víme, že kdykoliv příště, až se znovu rozhodneme vtělit, si vezmeme všechnu tu láskou s sebou.

A jak se tedy smířit s tím, že odcházíme uprostřed filmu? Problém tak jak ho vidím já je v tom, že se cítíme tak nepříjemně, když jde o smrt. Nemluvíme o ní. Nepřipravujeme se na ní. Dokonce si ani nedovolíme myslet na náš strach a obavy. Žijeme v kultuře, která se totálně vyhýbá tématu smrt. Místo toho čekáme, dokud nás neskolí vážná nemoc a my jsme přinuceni učinit důležitá rozhodnutí pod tlakem, pro nás samotné nebo naše milované, a pak se divíme, proč je to tak děsivé a bolestné.

Abychom se mohli smířit s odcházením, musíme být nejdříve ochotni o něm vůbec přemýšlet. Musíme se postavit tváří tvář té strnulosti a nepříjemným pocitům spojeným se smrtí, musíme se podívat strachu do očí. Když to uděláme, zjistíme, co nás ten strach má naučit.

Já sama jsem do svých 30 naprosto ignorovala všechno, co se týkalo smrti, dokud jsem neměla tu čest projít si procesem umírání vědomým způsobem s někým, koho jsem měla ráda. Jmenovala se Lucy, bylo jí něco přes 80. Lucy měla dům plný celoživotních pokladů, moudrou mysl a velké srdce… ale žádnou rodinu. Když byla jednou v nemocnici kvůli silnému nachlazení, zjistili jí, že umírá na rakovinu. Bez váhání mě požádala, jestli bych jí nepomohla dát si věci do pořádku a všechno zařídit. Moje první reakce byla V žádném případě! Ani v nejmenším nemám chuť pouštět se na tohle minové pole. Nicméně po několika rozmluvách mě přemohl můj soucit (a vina) a já váhavě souhlasila. To, co se odehrálo v následujících třech měsících, se rovnalo naprostému zázraku. Krok za krokem jsme já a Lucy prošly všechny její poklady doma a naplánovaly, komu co dáme. Intimně jsem se seznámila s jejím životem, jejími láskami a jejím přáním, jak zakončit život. Slíbila jsem jí, že splním její přání, až bude umírat i po tom, co už s námi nebude.

Té noci, co Lucy zemřela, jsem byla doma zavrtaná v posteli (před tím v ten den jsem měla přednášku), když mi něco řeklo, abych vstala a jela se za ní podívat (cesta k ní trvala hodinu). Už jsem dávno věděla, že mám věřit svému instinktu, a tak jsem udělala, co jsem cítila a vydala se do nemocnice. Když jsem tam dorazila, našla jsem svou kamarádku v bezvědomí, v samostatném pokoji, na kterém dohlížela milá a soucitná sestřička, která mě ujistila, že Lucy uslyší všechno, co jí řeknu.

Asi hodinu jsem seděla u její postele, procházela jsem instrukce, které mi dala, které se týkaly plánů kolem jejího konce. Nahlas jsem jí vše přečetla, zatímco vedle mě ležela. Ujistila jsem jí, že je vše v pořádku a že může odejít do klidnějších míst. Byla jsem vystrašená? No to si piš, že byla. Ale zároveň jsem byla připravená.

Když jsem se dívala na její krásnou tvář, náhle se probudila, podívala se mi přímo do očí, široce se na mě usmála a naposledy vydechla. V tu chvíli se ve mě něco strašně změnilo. Smrt a já jsme se staly důvěrnými přáteli.

Seděla jsem u ní ještě nějakou chvíli po tom, co odešla, a upřeně se dívala na její tvář, ruce a její tělo bez života, a pozorovala jsem tuhle strašidelnou věc, které říkáme smrt. Ale nebála jsem se. Místo toho jsem se cítila v bezpečí, jemně a hluboce dojata a překvapena tím, jak přirozené to celé nakonec bylo. Ano, věděla jsem, že mi moje kamarádka bude chybět, ale z tohoto nového pohledu už pro mě smrt nebyla tou tichou zrůdou, kterou jsem z ní udělala, strašidlem, které musí být někde zamčeno a bude vypuštěno až v poslední chvíli. Byl to jemný stav oproštění a předání, bylo to vyplnění slibu.

zdroj:
http://www.cherylrichardson.com/newsletters/se...
-----------------------------------------------------------------------------------
 Afirmace: Když najdu klid uvnitř, vytvořím klidný svět kolem sebe.


Starám se o svou vlastní existenci. Ochraňuji svůj vnitřní svět, pro to co v něm je a pro to, co v něm můžu vytvořit. Dělám vše proto, abych udržela svůj vnitřní svět v klidu. Můj vnitřní klid je základem pro mé zdraví a pro moji existenci.
Ubírám se dovnitř a nalézám prostor, kde je vše tiché a klidné. Vidím tam mírumilovný, hluboký, klidný bazén, obklopený zelenou trávou a vysokými, tichými stromy. Cítím tam bílé, vzdouvající se mraky, na kterých se dá ležet a dá se jich dotknout. Slyším tam plynoucí, nádhernou hudbu, která uklidňuje mé smysly. Jakmile si tuhle zkušenost vyberu do svého vnitřního prostoru, najdu klid.
Jsem jako zdrojem míru. Jsem zdrojem čistoty a klidu svého tvůrčího procesu. V klidu vytvářím, v klidu miluji, v klidu se pohybuji a v klidu prožívám život. Protože udržím klid ve svém středu, mám klid i ve vnějším světě.
I když ostatní mohou být v disharmonii a chaosu, tohle se mě nedotýká, já sama pro sebe si volím mír. I když všude kolem mě může být blázinec, já jsem klidná a mírumilovná. Vesmír je jedna ohromná objednávka a mírumilovnost, a tohle odrážím v každém momentu svého života. Hvězdy a planety se také nestarají a nestrachují o to, aby byla zachována jejich nebeská dráha. Ani chaotické myšlení nepřispívá k mému klidu v mém životě. Volím si vyjadřovat mírumilovnost, pro to, abych byla v klidu. A tak tomu je.
 Afirmace: Když najdu klid uvnitř, vytvořím klidný svět kolem sebe.
 - Louise L. Hay</

zdroj: http://www.healyourlife.com/blogs/louise-hay-blog/find-your-peace
- přeložila: Veronika Szabóová
------------------------------------------------------------------------------
Život je velmi jednoduchý. Každý z nás vytváří své zkušenosti svými myšlenkami a svými schématy.

To, čemu věříme o nás samotných a o našem životě, se pro nás stává skutečností.
Tady jsou některá přesvědčení, která jsem v průběhu času vytvořila sama pro sebe, a která mi opravdu posloužila. Doufám, že poslouží i vám.
 Jsem vždy v bezpečí.
Vše, co potřebuji vědět, se mi odhalí.
Vše co potřebuji, ke mně přijde v pravý čas, na pravém místě a ve správném pořadí.
Život je radost a je plný lásky.
Daří se mi kdekoliv jsem.
Jsem ochotná se měnit a růst.
V mém světě je vše v pořádku.
 - Louise L. Hay
* * *
zdroj: http://www.healyourlife.com/blogs/louise-hay-blog/trust-your-beliefs
přeložila: Veronika Szabóová
--------------------------------------------------------


Žádné komentáře:

Okomentovat

Dokud se nerozloučíš se svou osobností, nenajdeš svou individualitu. Individualita je dána existencí, osobnost vnucena společností. Osobnost je sociální pohodlnost.
Společnost nemůže tolerovat individualitu, protože individualita za ní nepůjde jako ovce. Individualita má kvalitu lva a lev kráčí sám.
Ovce jsou vždy ve stádě, doufají, že to bude ve stádě pohodlnější. Stádo jim dává pocit ochrany, bezpečí. Když někdo zaútočí, ve stádě se spíš zachráníš. Ale sám? Jenom lvi chodí sami.
Každý z vás se narodil jako lev. Společnost vás však neustále podmiňuje, programuje vaši mysl jako mysl ovce. Společnost vám dává osobnost: velmi pohodlnou, hodnou a velmi poslušnou osobnost.
Společnost chce otroky, ne lidi, kteří jsou absolutně oddaní svobodě. Společnost chce otroky, protože všechny její pochybné zájmy vyžadují poslušnost.

Starý zenový příběh vypráví o lvu, který vyrostl mezi ovcemi a dokud ho jeden starý lev nepopadl a nepřitáhl k rybníku, kde mu ukázal na hladině jeho vlastní obraz, myslel si, že on sám je také ovcí. Mnoho z nás je jako lev z tohoto příběhu - představa, kterou o sobě máme, nepochází z naší bezprostřední zkušenosti, ale z názoru druhých. "Osobnost" vnucená z vnějšku nahrazuje individualitu, která mohla vyrůst zevnitř. Stáváme se jen další ovcí ze stáda, která se nedokáže svobodně pohybovat, ani si uvědomit svou pravdivou identitu.
Je na čase, aby ses na hladině rybníka podíval na svůj obraz, a osvobodil od všech domněnek, jimiž druzí podnítili tvé myšlení. Tancuj, běhej, poskakuj, křič co tě napadne: cokoli, co probudí spícího lva uvnitř.
Osho One Seed Makes the Whole Earth Green, Kapitola 4